Na první pohled se zdá, že opravdu žijeme nejlepší době. Většina lidí v našem okolí jí, co chce, jezdí, kam chce, dělá, co chce. Nikdy se tolik lidí v bohatších zemích nemělo tak dobře. Brzy ale na hodovním stole přistane účet.
Paradoxem nejlepší doby skutečnost, že stojíce na hraně propasti, řešíme marginality a před zásadními problémy zavíráme oči. A když nám to nejde, povoláme farmacii. Od roku 2000 stoupla v České republice spotřeba antidepresiv třikrát. A to na tom zdaleka ještě nejsme nejhůře, když Češi berou antidepresiva v necelých 4,5%, v USA bere antidepresiva 11% procent a v dalších rozvinutých zemích (Austrálii, Kanadě, Švédsku, Dánsku a Islandu se procento pohybuje mezi 7 až deseti procenty). V Británii, kde 7,3 % populace bere antidepresiva, byla v roce 2017 předepsána antidepresiva 70.000 dětem, z toho téměř dvěma tisícům dětí do 10 let.
Máme-li ještě vůbec nějakou šanci, musíme velmi rychle opustit vizi stálého růstu. To samozřejmě není nová myšlenka, mluví se o ní již dlouho. V posledních letech na toto téma proběhla mnohá setkání, letní školy a mezinárodní konference pod názvem Degrowth. Poslední, v pořadí šestá, byla koncem tohoto srpna ve švédském Malmö. Ne tedy stálý hospodářský růst, ale postupný a pokud možno konsenzuální hospodářský sestup. Buď budeme sestup alespoň částečně řídit sami, nebo bude sestup určován bez naší vůle a proběhne v chaosu a utrpení. Co je lepší, je jasné.
Leč ve věci je několik pěkně masivních háčků. Za prvé, panující ekonomický systém je nastaven právě na růst. A za další, všechny procesy kumulace moci, veliké a úspěšné politické i náboženské vize a koncepty byly založeny na pozitivním příběhu, na příslibu do budoucna, jakkoliv mlhavém – ať se již jednalo o osvobození, návrat do ráje, nanebevzetí, či hojnost bez hranic i tisícileté říše. I když šlo téměř vždy o nepodložené a lehce vyvratitelné bludy, pravidelně se tímto způsobem dařilo zmanipulovat převažující část populace.
Co ale můžeme slíbit dnes, tváří v tvář blížící se katastrofě? Pokusí se snad někdo založit politickou stranu s programem snižování spotřeby, vegetariánství a veganství, skromnosti, odříkání, vzdání se osobní mobility a necestování? Dovedu si body takového politického programu, včetně zdůvodnění i výčtu dlouhodobých přínosů představit, nedovedu si ale představit, že by taková strana mohla přitáhnout jakékoliv smysluplné množství voličů. Je smutné, že veřejnosti nelze nabídnout pravdu. Stále jsme nedospěli a pořád chceme, jako v dětství, poslouchat líbivé pohádky.
Na to, abychom se vyhnuli nejtragičtějšímu kolapsu, potřebovali bychom získat většinu lidí pro zcela jiný životní styl a proměnu vnímání společenského statutu. To je ale iluzí, neboť v soudobém modelu „čím víc, tím líp“ žijeme pravděpodobně velmi dlouho. Snad od neolitu?
Nelze poukazovat na dramatické vize konce. Temné obrazy zániku civilizace nikoho nepřilákají, ani neinspirují. Musíme apelovat na budoucnost a snad na morálku: na snesitelnou budoucnost pro naše potomky. Tuto komunikaci však některá zájmová i politická hnutí a strany opustily, jak jsme měli možnost vidět v poslední době i u nás. Klíčové téma čistoty ovzduší a atmosféry a jejich vlivu na zdravotní stav veřejnosti i civilizační stabilitu bylo nahrazeno liberálními tématy často směřujícími právě opačným směrem.
Měli bychom si uvědomit, že jsme ve válce. Ve válce s touto Zemí a s jejím ekosystémem, ale pakliže se vzdáme (tedy myšleno vize nekonečného růstu, plytkostí typu „bude líp“, nedomrlé představy nekončícího sobeckého materiálního ráje, ještě větší chamtivosti a touhy po větším než velkém…) tak snad ještě máme šanci, i když to bude slovy Winstona Churchilla stát krev, pot a slzy. Nic jiného slíbit nelze.
Nepřítelem, či lépe v tomto případě protivníkem, není žádná, polo či zcela šíleným diktátorem svedená země a její lid. Je to mnohem horší. Protivníkem jsme si sami. Ani v optimálním případě nelze v tuto chvíli zaručit, že se kolapsu vyhneme. Kolaps ovšem nutně nemusí znamenat úplný konec, protože nás může přinutit hledat řešení, budeme-li ovšem situaci reálně vnímat. To je naše jediná šance. Nebude to však vůbec snadné, protože, jak bylo zjištěno výzkumem, převážná většina lidí (79%) jsou nerealističtí optimisté a nejsou schopni přijímat špatné zprávy. Podle studie je důvodem snižování vlivu neurálního kódování nežádoucích informací ve spojitosti s budoucností.
Na setkání Římského klubu předloni v létě uvedl Nor Jorgen Randers (jeden z autorů přelomového díla „Limity růstu“ ) alarmující skutečnost: ve své domovině spolu s dalšími vědci navrhl model nulových emisí do roku 2050 a oznámil, že by to stálo dalších padesát let každého Nora 200 euro měsíčně. Tento návrh byl na všech úrovních odmítnut. A to v Norsku, které je známé jako jedna z nejbohatších zemí, nacházející se na osmém místě mezinárodního žebříčku HDP na hlavu; se vzdělaným a ekologicky uvědomělým obyvatelstvem. V Norsku, kde je na hlavu největší prodej elektromobilů na světě. V Norsku, které má téměř 100% elektřiny z hydroelektráren a větru. Nic naplat - i Norové si rádi zaletí na nákup do Dubaje.
K čemu nám je věda a přírodovědné poznání? K čemu ekologické studie, vědy o komunikaci, politologii a psychologii, k čemu politické strany, když neumíme prosadit přežití proti zájmům chamtivosti a kapitálu? K čemu to všechno, spolu s obrovskými intelektuálními, materiálními i finančními možnostmi je, když to neumíme využít pro svou záchranu? K pláči?
