Je na rovnosti něco přitažlivého? Proč se lidé čas od času sejdou pod prapory nejrůznějších ideologií a barev a snaží se prosazovat větší rovnost ve společnosti?
Touha po rovnosti se projevuje náhlými zvraty, krizemi, a revolucemi, na nichž se mnohdy podílí velká část obyvatel. Je to touha opomíjených po majetku, závist chudších nebo lenivějších? Anebo je za tím více? Je rovnost lepší než nerovnost?
Historické interpretace navozují, že rovnostářské společnosti byly společnosti s menším násilím; v hrobech náčelníků nebyly uloženy zbraně ani nebyly zaplněny kostrami sloužících, dětí a žen. To bylo dokladováno ve starověkých sídlech v Çatal Hüyük v Anatólii ve středním Turecku (Ryan Eislerová), ale i na dalších místech jako na Krétě či v Mohendžodaru v dnešním Pákistánu. Tyto společnosti byly mimořádně stabilní a jejich trvání se počítalo na tisíciletí. Naproti tomu společnosti s centrálně organizovaným násilím měly trvání většinou (bohudíky) velmi krátké.
Rovnost vyjádřená Giniho indexem souvisí s mnoha dalšími aspekty společnosti. Souvisí očekávanou délkou dožití, matematickým a gramatickým vzděláním, dětskou úmrtností, počtem zabití a uvěznění, rodičovstvím teenagerů, důvěrou v ostatní, obezitou, duševními nemocemi, včetně drogové a alkoholové závislosti a sociální mobilitou. V nerovných společnostech jsou větší sociální a zdravotní problémy. Více nerovnosti ve srovnatelných zemích znamená ve svých důsledcích více kontroly, více lékařů, více policie, více vězení a psychologů a více mizérie pro všechny.
Je zřetelné, že mezi sebou lze porovnávat pouze země s podobným rozvojem. Giniho index Finska a Afganistanu je prakticky stejný, přesto se tyto země od sebe zásadně liší. Záleží na historickém kontextu a rozvoji společnosti. Srovnávání obdobných společností ale přináší pozoruhodné výsledky.
Je zajímavé, že mezi shodně vyspělými zeměmi nečiní rozdílný průměrný příjem na hlavu žádný podstatný rozdíl v indexu sociálních a zdravotních problémů. Například dvě země se stejným příjmem na hlavu, jako třeba Norsko a USA (okolo 37.000 USD/hlavu) leží na opačných pólech sociálních a zdravotních problémů. Pro hladinu 28.000 USD/hlavu tvoří obdobné dvojice Spojené království a Japonsko. Bohatý srovnávací materiál od Wilkinsona a Pickettové není samozřejmě jediným zdrojem takovýchto zjištění. Například kniha The Equality Effect od Dannyho Dorlinga o profitech rovnějších společností z poloviny loňského roku je hodnocena jako optimistický pohled do budoucnosti.
Více rovné společnosti jsou více inovativní a mají na příklad více patentů na počet obyvatel než země s vyšší mírou příjmové nerovnosti. Mezi Země, které mají nejvíce patentů, a které leží v dolní oblasti příjmové nerovnosti, jsou Finsko, Švédsko, Dánsko a Holandsko, a naopak na druhém konci s nízkým počtem patentů na hlavu a vysokou příjmovou nerovností leží země jako USA, Singapur, či Portugalsko.
Byla rovněž zjištěna závislost mezi tříděním odpadu a nerovností příjmu. Čím větší rovnost, tím větší třídění odpadu - jsou snad více rovní více odpovědní? Nebo se snad inspirují tím, co dělají ostatní, kteří jsou na tom svými materiálními podmínkami podobně? Rovněž index dětské spokojenosti podle UNICEF nijak nekoresponduje mezi bohatými zeměmi s průměrným příjmem na hlavu v příjmové hladině mezi 17.000 až 40.000 USD, ale zásadně mezi těmito zeměmi závisí na rovnosti příjmu.
Rovnost je dobrá pro všechny. Naopak, roste-li nerovnost, zvyšují se problémy ve společnosti. Narůstají negativní jevy a klesá vzdělanost a délka dožití. S rostoucí nerovností se společnost pravděpodobně pohybuje směrem k velikým sociálním a společenských zvratům, které se budou snažit nerovnost za cenu nesmyslných obětí a ztrát změnit. Po tom toužíme? Proč nemáme občanská hnutí nebo politické strany, které by tuto myšlenku dále rozvíjely, propagovaly a včlenily do svých aktivit a politických programů, když jsou fakta tak přesvědčující?
