Zelení aktivisté a politici nahrávali (a nahrávají) Putinovi

Proč se Evropa, zejména Německo, bojí vystoupit razantněji proti Putinovi? Protože se sama střílí do nohy, vlivem zelené a progresivistické politiky investovala do nesmyslů a úmyslně oslabuje svoji ekonomickou a vojenskou sílu.

Připomeňme si na úvod slova statečného sovětského disidenta Andreje Sacharova, která jsou vzhledem k tomu, že v Kremlu vládne bývalý důstojník sovětské tajné služby KGB, velmi aktuální i dnes:

„Proto tvrdím, že rozvoj jaderné energetiky je jednou z nezbytných podmínek pro uchování ekonomické a politické nezávislosti každé země – nejen těch, které již dosáhly vysokého stupně rozvoje, ale i těch, které se teprve rozvíjejí. Zvláště velký je význam jaderné energetiky pro země Západní Evropy a Japonska. Pokud bude ekonomika těchto zemí nadále do významné míry závislá na dodávkách chemických paliv ze SSSR nebo ze zemí pod jeho vlivem, bude Západ neustále čelit hrozbě odříznutí těchto kanálů. Důsledkem toho bude potupná politická závislost. V politice jeden ústupek vždy vede k dalšímu a je obtížné předpovědět, kde tyto ústupky nakonec skončí.“

A teď si připomeňme, jak se za poslední desítky let vyvíjela evropská energetika. Pod vlivem poměrně úspěšných dezinformačních kampaní organizací typu Greenpeace a Friends of the Earth (u nás Hnutí Duha) a různých spřízněných zelených stran a s vydatnou podporou médií včetně veřejnoprávních se postupně v mnoha zemích utlumil program dalšího rozvoje jaderných elektráren, který v Německu vyvrcholil totálním odklonem od jádra. Po kampani zaměřené proti jaderným elektrárnám se aktivisté vrhli na další významné domácí zdroj energie, a to uhlí. Samozřejmě šermovali nesmysly o tom, jako budou tyto zdroje nahrazeny vychvalovanými obnovitelnými zdroji energie (zejména solárními a větrnými elektrárnami), které sice mohou něco vyrobit, ale vlivem své nestability musejí být dotovány a zároveň zálohovány těmi fosilními, popř. vodními i jadernými. Tyto poměrně úspěšné ekologické kampaně, nekriticky podporované většinou médií, samozřejmě zvyšovaly závislost na plynu, zejména z Ruska, které na tom logicky bohatlo. Zatímco země západní Evropy řešily takové „životně důležité“ věci, jako je gender či uhlíková neutralita a kašlalo na skutečnou obranu, Rusko bohatlo, připravovalo a zdokonalovalo své ozbrojené síly a Putin zřejmě nabyl dojmu, že nastal čas na revanš.

Není divu. Jestliže Rusové a jejich vláda pod vlivem západních médií dostávali informace, jak se občané a zejména mládež západní a střední Evropy vlivem klimahysterické mediální a aktivistické masírky téměř hroutí pod klimatickým či environmentálním žalem, tak si asi řekli, že těžko může takto změkčilá a psychicky zranitelná společnost nějak odolávat skutečnému nebezpečí, jakým je opravdová hrozba války či jen ekonomických potíží. A že tedy jejich vlády brzy vyměknou a raději budou řešit svoje zelené závazky a dekarbonizace, založené z velké části na náhradě domácího uhlí a jádra plynem (mj. právě z Ruska), než aby skutečně Rusku postavily a pomáhaly Ukrajině, kterou nyní Rusko barbarsky a bezohledně napadlo.

Možná (a doufejme, že ano) se Putin zmýlil. Reakce západních zemí se přiostřují, i když je to samozřejmě nebezpečná hra s ohněm, protože Rusko haraší i jadernými zbraněmi. Bohužel asi není jiné cesty, protože ústupky jsou ze strany bezohledných diktátorů brány vždy jako slabost. Také je vidět, jak je žluto-rudo-zelená koalice v Německu vůči sankcím proti Rusku zdrženlivá, protože právě na dobrých vztazích s Ruskem a na ruském plynu založilo Německo svoji politiku Energiewende (změny energetiky směrem k OZE). Bohužel v Německu stále zřejmě převažuje názor, že téměř vše zajistí Slunce a vítr, plyn (ideálně z Ruska, což bude nyní problematické) či dřevní hmota dovezená třeba i ze Severní Ameriky, i když se objevují náznaky obratu k realističtějšímu vnímání významu jaderné energetiky.

Slabou stránkou Evropy je tedy bohužel desetiletí úmyslně podporované podkopávání ekonomiky vlivem zelené politiky, která spočívá především v oslabování energetického a průmyslového sektoru. Tím se zelení politikové a aktivisté stávají spoluviníky slabosti Evropy a situace, kdy bude případné přerušení politických a ekonomických vztahů s Ruskem mít dost dramatické ekonomické a sociální dopady, se kterými Putin a jeho poradci jistě počítají.  A to jenom doufejme, že současná situace nevyústí v horkou válku na rozsáhlejším území, i když i na tuto možnost musíme bohužel myslet.

Jak z toho ven? Potřebujeme politiky, kteří řeknou: „Green Deal je nesmysl, přinejmenším jej odložme, teď musíme hlavně myslet na to, aby demokracie nepodlehla šíleným diktátorům z východu. Ano, budeme se muset uskrovnit. Ale musíme se uskrovnit ne proto, aby bohatli spekulanti s emisními povolenkami, aby dobře placení byrokraté počítali tuny emisí oxidu uhličitého s odůvodněním, že za padesát let bude ve počítačových modelech tepleji o jeden nebo dva stupně; naše drahé „šetření“ nepřátelští diktátoři vykompenzují za pár let, a velmi rádi. Musíme především posílit naši ekonomiku a obranu. Nemůžeme dopustit, aby hektické a nepromyšlené plány dekarbonizace zničily evropský průmysl a vydaly nás do totální závislosti na vnějším světě, zejména na (jiho)východních diktaturách. Proto zrušíme emisní povolenky a jakýkoliv domácí zdroj energie může být použit s omezeními danými pouze rozumnými opatřeními, ze kterých zcela vyjímáme limity na oxid uhličitý. Mezi důležité domácí zdroje patří vedle jádra i uhlí. Pokud chtějí někteří lidé proti využívání jádra a uhlí bojovat, mají ve svobodné společnosti možnost v energetice konkurovat jinými zdroji; jsou podle svých sebejistých vyjádření jistě skvělými fyziky a energetiky, takže to pro ně bude hračka. Ale z emisních povolenek na sodovkový plyn se jejich aktivity už sponzorovat přestanou. Bereme velmi vážně zprávu odborníků z ČEPS, kteří varují, že při současném zeleném směřování energetiky už během několika let nebude výroba energetických komodit stačit potřebám společnosti, a to téměř v celé střední Evropě“.

Zatímco bývalí podporovatelé Putina jako Zeman či Klaus otočili a ruskou agresi odsuzují, zeleně orientovaní politici a aktivisté nadále opakují svoje nesmysly, ze kterých musí mít Putin a jeho kamarila velkou radost. Např. bývalá rektorka Mendelovy univerzity a možná i kandidátka na prezidentku ČR D. Nerudová zveřejnila 23. února 2022 na Twitteru: „Nejsilnější dlouhodobou evropskou sankcí vůči Rusku je dekarbonizace evropské ekonomiky a přechod k obnovitelným zdrojům“. To musí Putina opravdu vyděsit. Hnutí Duha, které by se za protijadernou kampaň mělo stydět a někde v koutě šoupat nohama, zveřejnilo stať, kde opět tvrdí svoje utopické vize a nesmysly, že uhlí, plyn a ropu lze nahradit obnovitelnými zdroji. V Německu, kde jsou podmínky pro OZE násobně lepší než v České republice, se o to snaží desítky let a výsledkem je pouze to, že mohutně budovali plynovody z Ruska a tím tu ruskou agresi z nemalé části sponzorovali. Kdy procitnou, je otázka. Že to bude bolestné probuzení, je jasné. A čím později, tím bude probuzení ze zelených snů do reality bolestnější. Doufejme, že to mezitím nebude procitnutí válečné či kapitulační, kdy bychom jenom nostalgicky vzpomínali na báječné doby, kdy největší „hrůzou“ bylo počítačově modelované oteplení o 1,5 °C či nebezpečí cunami u jaderné elektrárny v Bavorsku.