Environmentální aktivisté a politici ve službách Putina

Jak se státy Evropské unie dostaly do pozice energetického rukojmí Ruska a jeho plynu? Podlehly propagandě a demagogii zelených aktivistů, kteří byli podle některých zdrojů zčásti z Ruska i podporovaní.

Možná je nevhodné se stále opakovat, ale zdůvodněme si to příslovím, že opakování je matka moudrosti: Statečný sovětský disident Andrej Sacharov varoval již před čtyřiceti lety před závislostí na fosilních palivech z Ruska (tehdy Sovětského svazu). Ke snížení závislosti tehdy navrhoval co největší využívání jaderné energie.

A proti čemu v posledních desítkách let bojovali environmentální aktivisté? Prvním cílem v hledáčku byla téměř bezemisní jaderná energie. Greenpeace, Hnuti Duha, a podobné vlivové organizace ve shodě s různými zelenými stranami vedly demagogické kampaně o údajné nebezpečnosti a nevýhodnosti využívání jaderné energie. Načež se už našel málokterý politik, který by jádro bezvýhradně podporoval. Po celkem úspěšném tažení proti jádru, zejména v zemích západní Evropy, byly na mušce uhelné elektrárny. Tentokrát zase kvůli emisím (které se u protijaderné kampaně samozřejmě tak nezdůrazňovaly) přičemž nebezpečnost bylo také potřeba poněkud propagandisticky „vyšponovat“, a to zejména ve vztahu ke klimatické změně. To celé bylo doprovázeno pohádkami o tom, jak energii levně vyrobí obnovitelné či spíše občasné zdroje energie (OZE), zejména Slunce a vítr. Tedy „levně“ pouze za předpokladu, že budou štědře dotovány, a to jak přímo, tak pomocí přednostního výkupu nebo pomocí zdanění zejména domácího uhlí. Zemní plyn jako náhrada za uhlí a jádro a také jako nutná záloha pro občasné zdroje byl dočasně brán na milost, ale hlavně ten zahraniční.

Jakmile se totiž v Evropě objevily úvahy o možnostech dolovat zemní plyn po vzoru plynové revoluce v USA pomocí hydraulického štěpení (tzv. břidlicový plyn), spustila se jedna z nejzuřivějších kampaní zelených organizací. Zejména v Británii, kde se již začal na několika místech břidlicový plyn získávat, se zeleným aktivistům povedlo tyto činnosti zablokovat. Ve většině evropských zemích se uskutečnilo pouze pár průzkumných vrtů, ale ve zkoumání dalších možností se již nepokračovalo. K velké radosti Ruska.

V rámci objektivity je nutno zdůraznit, že získávání břidlicového plynu z hloubek 3-5 km musí splňovat kritéria maximální ochrany člověkem využívaných podzemních vod. Ty jsou ale podstatně blíže zemskému povrchu, maximálně desítky až stovky metrů. Jisté environmentální riziko tedy existuje, ale to je u každé způsobu získávání energie a mnohých surovin; porovnáme-li to např. s běžnou těžbou třeba ropy (i u nás), zásadní rozdíl v tom není. Ale kdo by se v Evropě pouštěl do podniku, u kterého je především z politického hlediska pochybná udržitelnost a kdy by se chtěl vystavovat tomu, že na něj budou fanatičtí aktivisté každodenně útočit a plivat, a to za nadšené asistence téměř všech médií, pro které jsou aktivisté a zelení politikové prakticky chráněným a nekritizovatelným druhem. Také je asi vhodné zmínit, že potenciál břidlicového plynu v Evropě byl zřejmě přeceněn, ale je otázkou, zda byl průzkum proveden opravdu důkladně, když bylo získávání či jen sondování možností břidlicového plynu v podstatě v mnoha zemích (např. Francie) pod vlivem kampaní environmentálních organizací velmi brzy striktně zakázáno.

Zajímavé ovšem je, že podle některých indicií byla část této zelené kampaně financována z Ruska; uvedl to např. Anders Fogh Rasmussen, bývalý generální tajemník NATO. O ruské podpoře přinejmenším některých environmentálních hnutí se vyjádřil i bývalý americký prezident Clinton, který sám sebe prezentuje jako environmentalistu a kterého asi těžko můžeme podezírat z toho, že by byl exponentem a propagandistou nějaké „fosilní lobby“. O ruském vlivu na klimaaktivisty nedávno psal i komentátor listu Die Welt Axel Bojanovski; uvádí, že ačkoliv důvody jsou zřejmě různé, zájmy klimaaktivistů a Putina jsou v podstatě shodné: omezení vlastní výroby energie v Evropě a z toho plynoucí vyšší závislost na dovozu, kde ty emise tak vidět nejsou. A to včetně dovozu plynu břidlicového, proti jehož domácí těžbě evropští aktivisté zuřivě bojovali a v čemž měl zřejmě Putin také prsty.

Asi nelze potvrdit, že za všemi zelenými kampaněmi a organizacemi Rusko opravdu stojí. Ale je naprosto očividné, že omezování vlastní výroby energie a větší energetická závislost na vnějším světě, doplněna navíc pohádkami o možnostech oněch občasných zdrojů (OZE), Rusku a jeho režimu náramně vyhovuje. Příkladem úspěšného zeleného tažení je vedle Rakouska Německo, které si i nyní slavnostně zavírá jaderné a uhelné elektrárny, a navzdory dlouhotrvající výstavbě OZE dovozy zemního plynu stoupají, za posledních třicet let narostly téměř trojnásobně. Rakouský energetik (raději zůstávající v anonymitě) to ještě před ruskou agresí vyjádřil pregnantně: „Zatímco jsme pod obrovským tlakem, abychom co nejdříve zrušili spalování fosilních paliv, musíme o plyn prosit Putina“.

Německou cestu, tj. víru v občasné zdroje energie a v konečném důsledku stále vyšší energetickou závislost na ruském plynu, nedávno v senátu propagoval významný funkcionář a protijaderný aktivista ekologistické organizace Hnutí Duha. Neboli, cokoli, co oslabí západní demokracie a jejich energetiku, je zeleným aktivistům (a zároveň Rusku!) dobré. Také veliký propagátor OZE, vlivný politik vládní TOP 09 Luděk Niedermayer, na svém Twitteru před dvěma měsíci napsal: „Večer trávím na diskusi s experty z Německa o vývoji tamní energetiky a dekarbonizaci. Velmi striktní cíle a zároveň velmi jasné plány, jak je splnit. Velký rozdíl oproti nám. Věřím, že jen dočasně, a i my brzy vstoupíme do 21. století.“

Vzpomeňme si v souvislosti s německou zelenou politikou na to, jak se Německo s Ruskem bratřilo: Bývalý německý kancléř G. Schröder je ve vedení ruské plynárenské společnosti Gazprom, paní Merkelová ještě v roce 2015 (tedy po ruské anexi Krymu a ruské podpoře odbojných republik na východě Ukrajiny) chválila Rusko za spolehlivé dodávky plynu. No, a nyní německý ministr hospodářství a ochrany klimatu (sic!) pan Habeck začátkem dubna naznačil, už pomoc na Ukrajinu navyšovat nebude, aby si Rusko moc nepopudil. Je ale možné, že postoj německé vlády se po masakru v Buči možná ještě změní.

Po ruské agresi se přitom pan Niedermayer vyslovuje pro co nejdřívější a nejrazantnější snížení importu ruského plynu, který byl před ruskou agresí zelenou komoditou. Přitom ale jako alternativu nabízí hlavně obnovitelné zdroje, které je nutné zálohovat nejlépe právě plynem a pro něž navíc většinu komponent a surovin zajišťuje dominantně Čína. Stručně řečeno, pan Niedermayer (a mnozí jiní zelení politikové a aktivisté) navrhuje utužit zelenou energetickou diktaturu, která ale Evropu do větší závislosti na Rusku přivedla. Takové to mají zelení politikové jednoduché: Recept na to, když zelená energetika funguje kontraproduktivně, je více zelené energetiky!

A tak naivní (diplomaticky řečeno) evropské snahy omezit oteplování nejlépe omezováním a zdražováním domácích zdrojů energie končí modlitbami za teplé zimy, které by měly klimatickou změnu provázet a kde je modelované oteplení největší. Ale již se opatrně objevují úvahy nad tím, jak ještě více a lépe využít ono démonizované domácí uhlí, proti kterému naši zelení aktivisté a politici celá desetiletí se svazáckým nadšením bojovali a bojují, ale které může být poslední záchranou. Jak dokazují statistiky cen energií a emisí CO2 Francie a Německa, nejlepším, nejspolehlivějším i nejlevnějším zdrojem je jaderná energie, ale po mnoha desetiletích zelené protijaderné propagandy a budování administrativních obstrukcí to rozhodně nebude řešení rychlé. Dlouhodobé řešení to být ale musí a jeho realizace se může i trochu urychlit, pokud se jádru nekladou nesmyslné překážky a pokud se administrativní omezení rozumně zredukují.

Jak z toho všeho ven? Přestat oblbovat lidi pohádkami o možnosti Evropy ovlivnit změnu klimatu, dále o přestat fantazírovat o údajných velkých možnostech tzv. obnovitelných zdrojů, zrušit nesmyslně zdražující emisní povolenky a zapomenout na nějaké emise oxidu uhličitého. Emisní limity omezit na stav před 25 roky, kdy jsme také žili bez tzv. klimatické či environmentální úzkosti, která je z větší části vyvolána propagandistickým a mediálním zveličováním. Přiznejme si, že jsme v podstatě ve válce (byť zatím naštěstí hlavně ekonomické) s naprosto bezohlednou a krutou diktaturou, který využije jakékoli naší slabosti a primárně energetické závislosti, kterou tzv. zelená a klimatická politika významně navýšila. Nezapomeňme, že Rusko má východě četné spojence, kteří také nejsou nadšení zelenou a progresivistickou politikou, kterou předvádí většina států Evropy i USA. Pro mimoevropské země, zejména v Asii, jsou levnější ruské suroviny vítanou příležitostí, rozhodně lákavější než „příležitosti“ Evropou prosazované dekarbonizace. Nějaká závislost zejména na zemním plynu ještě Evropě zůstane, ale s využitím domácího uhlí a časem i jádra bude určitě podstatně menší než podle hraběcích rad zelených teoretiků.

Zopakujme: Zelení aktivisté a politikové skvěle posloužili Rusku a Číně v jich cíli snížit energetickou soběstačnost a hospodářskou výkonnost Evropy a v podstatě dostat evropské ekonomiky do vyšší závislosti na ruských a čínských zdrojích. Zelené recepty (více OZE) jsou neefektivní zvláště v současné době, kdy se prakticky ze dne na den stal plyn ze zeleného paliva komoditou, jejíž spotřebu je nutné snížit co nejrychleji, ale zároveň je nezbytné neuvrhnout Evropu do chaosu. Jednoduché řešení není, ale v energetice významně pomůže co nejrychlejší návrat k osvědčeným palivům (uhlí) a dlouhodobě, ale co nejdříve, k jádru. Zapomeňme na nesmyslnou „ochranu klimatu“, šílenosti typu Green Deal a zrušme zdražující emisní povolenky a dotace na občasné zdroje energie, ať se skutečně ukáže, jak jsou efektivní; po více než patnácti letech štědrých dotací by už měly dospět ke konkurenceschopnosti. A pokud nedospěly, nejsou potřeba. Ušetříme i na zbytnělé "klimatické" byrokracii, která jenom počítá tuny oxidu uhličitého a nic smysluplného nepřináší. Putinovo Rusko se nám už stejně stará o takové snížení emisí a zdražení energií, paliv a v podstatě všeho zboží, že plánovaný Green Deal je proti tomu čajíček a v podstatě už není potřeba, zde by se na administrativě a platbách bruselským i národním „ochráncům klimatu“ také mohlo ušetřit. Nechme energetiky a zemědělce dělat jejich práci, rozumějí tomu lépe než kdejací úředníci nebo městští aktivisté, kteří umějí hlavně strašit veřejnost a kibicovat a sekýrovat ty, kteří danou věc opravdu dělají a kteří nám skutečně zabezpečují elektřinu, teplo a potraviny.

Možná budeme s nostalgií a se slzou v oku vzpomínat na krásnou dobu, kdy největší „hrůzou“ byla klimatická změna. A klimatickým aktivistům bych poradil, aby se zeptali Ukrajinců, zda je pro ně větší hrozba Putinovo Rusko nebo zvýšení globální teploty o celých 0,2 °C za 10 let, které stejně neovlivníme, i kdybychom se stavěli na hlavu, protože Čína a Rusko i další státy světa jakékoliv naše drahé snížení během chvíle rádi vykompenzují. Názory, že se bude takový Putin nebo Si Ťin Pching „inspirovat“ bruselsko-evropskou cestou dekarbonizace, jsou extrémně naivní, velmi mírně řečeno.

České vládní strany by si měly uvědomit, že pokud pokračováním v nesmyslném zeleném a progresivistickém bruselském trendu tyto nelehké časy ještě zhorší, tak dávají vítané dárečky politickým stranám, jež na podzim tak slavně porazily a které jistě pečlivě sledují Orbánův úspěch v Maďarsku. A o kterých si moc dobrého nemyslím.