Čeština jako holubník?

Mnozí z nás mají rádi v podstatných záležitostech pořádek, jasno. Řád. Tedy nikoliv neřád. Není divu. Od něj to totiž bývá pouhý krůček k holubníku. A pak, jen co by kamenem dohodil, máme už co do činění se svinčíkem…

Zasahovat do jazyka, či nikoliv? A pokud ano, tak do čeho? A jak moc? A proč vůbec? Co učit Čechy? A co nerodilé mluvčí? Tyhle a podobné otázky po dlouhá desetiletí spolehlivě rozeštvávají celé generace bohemistů. Nezhojené krvácející rány, nemizející šrámy na duši. Ctihodné osobnosti držící se pod krkem. Neznám brizantnější téma!

Co s tím?

Budu stručný; disputace nad danou problematikou jsou stejně na draka.

Aby se lidé dorozuměli, musí se kolektivně shodnout: tohle bude stůl, tady tu barvu pojmenujeme modrá, tomu, co právě dělám, se řekne mluvím. Tolik v kostce podstata konvenční povahy jazyka.

Když jde člověk v obleku k pohovoru, řekne na úvod nejspíš Dobrý den, jmenuju se Josef XX. Adekvátní.

Představuje-li se podroušený borec po hafu piv proloženejch pár panákama, vypraví ze sebe nanejvýš Těbrko, vle, já sem ňákej Pepa. Stylové. Rovněž zde bez ztráty kytičky.

Ovšem v případě prohození reakcí, doufejme, i méně vnímavý spoluobčan pocítí, že zde cosi nehraje. Že to není to pravé ořechové. To je pro změnu řečová etiketa.

Dlouhá léta učím cizince. U nich se dozvuky těch našich žabomyších válek projevují snad nejzřetelněji. Pokládám za prozíravé prezentovat jim přednostně standard. Jednotný, závazný, popsaný. Z jejich strany očekávaný. Tolerovaný. Tedy např. tvary jako mezi námi dvěma a tak… Je na tom něco divného? Ostatně ‒ když se někdo začíná učit německy, osvojuje si snad od začátku bavorský nebo saský dialekt?

Někteří oponují. Nač, prosím vás, regulace? Proč zase nějaké nařizování?? K čemu to věčné usměrňování??? Ať si každý mluví, jak mu zobák narost. To je teprve ten pravý standard!

Tak trochu mi to zavání zastydlou pubertou.

Jistě. Nic proti tomu. V běžné komunikaci nechť se každý vydovádí. Vo tom žádná. Jistá potíž ale spočívá v tom, že on ten zobák narost každému trochu jinak: mezi náma dvěma, mezi nama dvěma, mezi náma dvěmi, mezi náma dvouma, mezi námi dvěmi… Při troše štěstí se dočkáme i řešení meze náme dvěme (viděl bych za tím dlouhodobější pobyt na Hané).

Komu vlastně ten zobák narost nejlépe?? Pražskejm pepikum? Nebo někomu jinému?

Zábavné.

A co důsledky? Přemýšlel o nich někdo? Kolik standardů tu v případě bezvládí budeme mít? Který z nich bude ten nejlepší? Reprezentativní. Co o tom rozhodne? Hrubá síla? Referendum? Los? Nebo snad občanská válka?

Já vidím ty zásahy do jazyka následovně.

Autoritářský přístup k češtině, zejména té spisovné, by se dal připodobnit k upjaté, poněkud vyumělkované kráse a dokonalosti klasicistního francouzského parku. Přísně souměrné, vykalkulované linie. Všemu, co přečuhuje, upírá nemilosrdná doktrína právo na život. To podle mě není ono...

Mně osobně se velmi pozdává povahou poněkud rozvolněný park anglický, utěšeně vegetující pod vlídným dohledem zkušeného, citlivého, náležitě vzdělaného a osvíceného správce. Ano, zlatá střední cesta.

Nabízí se ještě jedna alternativa, k níž mílovými kroky směřují liberální postoje neintervencionalistů: neprostupná džungle, bezprizorní zdivočelá vegetace ponechaná napospas svému osudu… Guláš. Chaos. Cochcárna, chcete-li.

Jistý věhlasný lingvista, nepochybně stoupenec naznačené jazykové anarchie, na onu metaforu podrážděně reagoval jiným přirovnáním: je-li jazyk zahradou, nechť si s ní každý zahradník nakládá po svém. Je nepřípustné mu shora cokoliv nařizovat a přikazovat, co má pěstovat.

Dostáváme se k jádru pudla: v soukromé komunikaci ať si každý říká, co chce a jak chce. Ovšem v komunikaci veřejné, oficiální, celonárodní by – aspoň si myslím – určitá obecně respektovaná pravidla platit měla. Proč? Protože jinak by se mohlo lehce stát, že se ti dotyční zahradníci možná mezi sebou ani pořádně nedomluví…