Důvěřuji ti, můj milý synáčku!

Pozoruji svého dvouročního syna, jak zvedá z talíře kousek chleba namazaného máslem a opatrně si jej přibližuje k ústům, v té chvíli mu spadne na stoličku, na které sedí. Zvedne ho a šťastně vloží do úst. Samozřejmě, že to ve mně trochu hrklo, ale jen trochu a vzápětí mě napadlo slovo: důvěra.

Začala jsem přemýšlet nad různými reakcemi, které mohl tento nevinný akt „učení se“ vyvolat ve mně jako matce. Nejdříve mě napadlo velké leknutí, které by bylo provázeno nějakým hlasitým napomenutím syna. Když se člověk lekne, může ze sebe vysypat dost nepříjemné věci a já si to představila a představila jsem si taky svého synka, co by to s ním udělalo. Každopádně by mu to znepříjemnilo proces učení se jíst. Naopak důvěra, která mě uvede do stavu pozorovatele je pro mne i pro syna mnohem hodnotnější. Při pozorování mého dítěte, jak se učí zcela běžným úkonům a opomenu sem tam nějaké ty vyčabrané polívky, špinavé oblečení atd., mě může také něco naučit. Mohu si uvědomit, že tady nejsem od toho, abych mu neustále zasahovala do jeho potřeby něco se naučit, a tím ho nebudu v jeho vývoji brzdit. Já se naučím větší důvěry, kterou mohu také aplikovat na jiné lidi, ale také na sebe.

My lidé máme potřebu vše řídit a organizovat, tak aby to BYLO podle NÁS. To je známka určité nesebejistoty v nás. Samozřejmě, že to nebudu s tou důvěrou u mého syna přehánět, každý úhel pohledu v sobě skrývá nebezpečí generalizace, nebudu mu důvěřovat, že zcela bezpečně přejde čtyřproudou silnici. Prostě vše by se mělo brát s určitou dávku selského rozumu.

A důvěra? Je to úžasná věc, vemte si kolik ušetříte energie sobě i svému dítěti, když nebudete při každém hrozícím polití hystericky vyskakovat ze židle s pokřikem „ to nééé“, jak se dítě naučí důvěry samo k sobě, protože vy mu ji ukážete ze své strany. Důvěra je prostě krásná věc a vřele ji doporučuji jako zázračný lék na mnohé bolístky ve vztazích.