Kdy jsme vlastně ztratili sami sebe?

Pozoruji své děti , když si hrají a uvědomuji si jejich pravdivost ve vyjadřování, když něco chtějí, nebo když se jim něco nelíbí. Nepotřebují dlouze přemýšlet nebo spíše vymýšlet, jak to udělat, aby to co chtějí dostali. Samozřejmě si už za tu krátkou dobu, co jsou na světě všimli, že když udělají určitou věc dostanou to, co chtějí rychleji, nebo ji prostě dostanou, ale přesto si nemyslím, že jsou to malí rozmazlení vyčůránkové, které nezajímá nic jiného než jak nás dostat nebo přelstít. To je právě to co mi na tom nesedí. Pořád slyším ze svého okolí, jen abyste je nerozmazlili, nebo si dej pozor, aby ti nepřerostli přes hlavu. Ne to nechápu, jako by děti, které jsou na tomto světě nové a vlastně uvnitř nepopsané tabule, které dychtivě hltají vše kolem sebe, zkoušejí, objevují svět do kterého přišli, měli hlavní úkol nás přelstít? Nebo snad nachytat nás na švestkách?

Myslím že je to jen jedno velké nedorozumění mezi námi "dospěláky" a těmi "nebezpečnými prťavci". Záleží totiž na úhlu pohledu jak děti vnímáme. Pokud budu plná představ toho, jak se má mé dítě chovat , co už má umět, hlavně když vyjdu na veřejnost, tak se prostě někdy až hystericky budu držet toho, aby to tak bylo. V té chvíli jedu po povrchu a přehlédnu vše KDO je mé dítě doopravdy. Ony totiž naše děti nejsou a nikdy nebudou naše představy. Jenom se to tak ze začátku zdá, že si s nimi můžeme dělat co chceme a předělat je k obrazu svému. Velká škoda pro ty, kteří se neumí na chvíli zastavit a začít se na dítě dívat srdcem. TO se pak dějí věci. Náhle se to nemotorné šišlající stvoření, které je třeba VYCHOVAT, aby se chovalo správně jak to společnost žádá, změní v neuvěřitelnou osobnost, které nesaháme ani po kotníky v tom jak bravurně zvládá například vyhrocené situace. Pozorovala jsem nedávno svého syna, když se vyrovnával se svého traumatu, způsobeného prostě tím, že se nekonalo z důvodu nemoci to, na co se těšil. Z mého malého milého chlapečka se najednou stal pavián, který skákal po obýváku řval a kopal do všeho co potkal. Ano vyřvával to ze sebe, ale nebyla v tom manipulace, kterou by nám chtěl něco vyčítat, či jiné emoční zabarvení, jakési sebelítosti, prostě jen nahromaděnou energii vydával ven. Kdysi bych se snažila udělat vše proto aby neřval, nebo nějak vyřešit tu situaci za něj...zbytečně vydaná má energie. Uklidila jsem se s dcerkou do koutku a tiše jsme ho pozorovala, nekomentovala ani jsem jej vnitřně nesoudila. Občas jsem navrhla nějakou stimulaci, ale jinak jsme čekaly až to prostě ze sebe vydá, čekaly prosím pěkně s respektem. Dokonce jsem ho začala obdivovat, jak to umí a také jsem se jím inspirovala. Po nějaké době navalená energie vyšla ven a my jsme si společně mohli jít hrát. Bylo vyřešeno, nemusíme zasahovat, protože se děje něco pro něco. To stejné je s pláčem nebo s chvílemi, kdy potřebuje dítě něco udělat samo. Když dáme té malé osůbce prostor k tomu aby si to udělalo podle sebe, dáme mu možnost aby neztratilo sama sebe. Mé děti mě prostě vrací k tomu žít opravdově, ukazují mi jak být zase sama sebou a jak pracovat se svou celistvostí. Pozorovat je má osvědčená metoda na vše čemu nerozumím.