Proč nejsme (U)spokojeni?

Přemýšlela jsem nad touto otázkou, když jsem pozorovala své děti. Moc ráda je pozoruji a zkouším uhádnout, co zrovna prožívají. Objevili novou věc? Její novou funkci? Zažily nový pocit? 

Teď byly s něčím nespokojené, většinou takovou situaci řeší tak, že prostě pouštějí páru. Zuří, kopou nožičkami, někdy i pěstičkami o zem, jen málokdy přijdou za mnou a hned žádají o pomoc. Prostě si tu svou momentální nespokojenost a frustraci, že není něco podle jejich představ, řeší „právě teď“. Nepozoruji na nich nějaké dlouhodobé nespokojení se stavem svého života, že by jim něco chybělo, nebo po něčem dlouhodobě toužili a cítili se z toho nesví. Oni žijí své životy  právě TEĎ a co bude zítra nebo za týden je nezajímá, i když to někdy tak vyzní, ale to je trochu jiné téma, to je o našem nevědomém způsobu manipulativního hovoru s dítětem , kdy jej nenápadně suneme tam kde je chceme mít.

Pak jsem přemýšlela o nás „dospělácích“, přemýšlela jsem o tom kolik úsilí a energie (což je vlastně totéž) vkládáme do toho abychom UŽ něco měli, abychom už získali ty vysněné boty, telefon, auto, životního partnera …atakdále. Čas čekání si ještě opepříme sebe utvrzováním, až TO budu mít tak budu konečně šťastná. Jenže ono se to většinou tak neděje, když už tu nebo toho nebo to konečně získáme, zavalí nás hormonem štěstí jen po určitou dobu, dříve nebo později máme potřebu šmejdit po něčem novém, co bychom mohli získat. Proč se to tak děje? Proč máme v sobě tu prázdnou díru, která prostě nejde naplnit a zas a znova nás zaplavuje nepříjemným pocitem nespokojenosti? Jako bychom byli naprogramováni být nespokojeni, no a ono to není jakoby, ono to tak je. Jsme prostě tak naprogramováni uvnitř v našem nevědomí. Proto to povrchově nelze nezměnit.

Vše začíná při našem narození, příroda si sama vede porod, propojení matky s dítětem, otisk prvního prožitku lásky, naplnění a hlavně uspokojení potřeb. Když se mi narodil první syn, jela jsem podle zavedeného způsobu, tak „jak se to dělá“. Nechala jsem místo přírody aniž bych poslouchala své tělo a intuici vést porod cizí lidi, kteří místo úcty k tomuto aktu medicínsky zasahovali a většinu přirozených procesů narušili. Neprožila jsem první propojení s mým miminkem, protože mi jej vzali a umyli, zabalili po uši do bílé pleny a vrazili tátovi, který se tak tak držel židle po tom šíleném, hlučném a vypjatém zážitku. Já jsem zatím žvanila oblblá, nadopována různými „dobrůtkami“, jak mi bylo před porodem při vpichování do žíly sděleno, s lékařkou, která mě zašívala, aniž bych si všimla, že můj muž drží v náruči naše první dítě toužící naprosto přirozeně jen po tom, aby se ke mně mohlo přitulit, přisát a naplnit tak svou první základní potřebu.

Další série neuspokojování potřeb následovala, vyřváním v postýlce, protože musím mít taky přece klid pro sebe ne? Když jsem si pak po roce přečetla Koncept kontinua, řvala jsem jak hrom a pak mi konečně naskočila intuice, která tu byla samozřejmě pořád, jen jsem ji nechtěla slyšet. Syna jsem si vzala k sobě do postele a už tam zůstal.  Autorka v knize psala, že z psychologického hlediska miminko netouží po ničem jiném než být u mámy a pokud jej necháme vyřvat v postýlce a v jeho „úžasném novém pokojíčku“ bez blízkosti, vůni a teple matky, neodnaučí se řvát, jak nám je sdělováno, ale prostě rezignuje. V nevědomí se ukládá další semínko k jeho nenaplněné spokojenosti. A takových semínek přibývá a přibývá. Kojení jen když my určíme je taky naprosto nešetrný a umělý zásah, my přece taky nepijeme, jen když nám řekne doktor, nemluvě o tom, že zde nejde jen o výživu, ale kojením se dotvářejí emoční vazby a další psychické procesy. Například kdysi jeden doktor začal prosazovat, že si rodiče musí dát pozor na rozmazlování svého dítěte. Vytvořil tak několikageneračního strašáka v podobě „jen ať ho nerozmazlíte“ Prostě jsme zapomněli na respekt, naslouchání, vnímání, že když dítě řve a řve a řve, neměli bychom se soustředit na to jak je to strašné a kdo z nás dvou rodičů (nebo bavička) ho tedy rozmazlil, ale na to co zrovna prožívá, proč se mu to děje, jestli to jeho řvaní není prostě jen energie, která musí jít ven.

Člověk, kterému je dlouhodobě v jeho vývojovém období uspokojení jeho základních potřeb, které má mimochodem dané k učení přežít od přírody, ne protože si to zrovna vymyslelo, odpíráno, začne uspokojení nevědomě odmítat, většinou se to projevuje tak, že má nelogický pocit, že si to nezaslouží.

Tak, a co teď s tím? Upozorňuji, že následující věty by měli číst ti, kteří chtějí opravdu něco změnit. Má zkušenost je, že lidé, kteří přijímají informace povrchně, pouze intelektuálně a nechtějí jít hlouběji do svého nitra, prožít si v sobě a procítit, nic nikdy nezmění. A není to podle mého názoru špatně, každý má svou cestu, kterou si vybere a má na to právo. Stejně tak neodsuzuji sebe nebo jiné, rodiče za chyby, které děláme, i to považuji za součást naší cesty životem.

Takže co s tím? Jednoduše začněte poslouchat své tělo, začněte naplňovat jeho potřeby, poslouchejte se. Když se vám bude chtít jít na záchod, tak se zvedněte a jděte. Když vás to někde nebude bavit, odejděte. Začněte projevovat sobě a svému tělu úctu. Říkejte pravdu. Možná vám to půjde rychle možná pomalu, ale můžu dosvědčit vlastní příkladem, že to funguje, a že toto znovuobjevování se je sice těžké, ale úžasné. Dovolte si být spokojeni jen tak se sebou.

Milada