Plačte se svými dětmi!

Jednou jsem viděla v jednom americkém filmu srandovní scénku, kde na jedné párty pro děti malý chlapeček spadl, natloukl si a začal brečet. Přiběhla jeho maminka, vzala ho na klín a začala brečet s ním.

Celá situace vypadala velmi komicky hlavně proto, že maminka ten pláč evidentně hrála, protože si někde přečetla, že se to tak má dělat, ale chlapeček byl v té chvíli zmatený, protože to byl on, kdo si ublížil. Ano bylo to velmi vtipné, je to ukázka právě toho, když se držíme jakési rady, nebo techniky výchovy a nepřemýšlíme o ní. Jen se nám zdá dobrá.

Myslím si, že potvrdit dítěti jeho momentální emoce, je to nejláskyplnější, co pro něj můžeme udělat, ale měli bychom to dělat, ne podle naší představy, že hopotřebujemeochránit před něčím nepříjemným, nebo žepotřebujemeošetřit pro nás nepříjemnou situaci, ale klidně s přijetím dané situace.

Společnost to tak vidí.

Naše společnost tyto nepříjemné emoce obecně nerespektuje, z nějakého důvodu jsme se rozhodli, že když nám nedělají dobře, nepaří do našeho života a proto budeme dělat, že tady nejsou. Toto mi připomíná jeden příklad z mnoha, se kterými se můžeme potkat. Jedna česká celebrita veřejně prohlásila, že její dcera byla při porodu velmi statečná, protože, ač jí to muselo velmi bolet ani nepípla.

Netvrdím, že se máme zcela oddat svým dětem a naprosto bez výjimky naplňovat jejich potřeby. To ani já nedělám, vždy se snažím vyrovnávat potřeby své s potřebami mých dětí. A i když je někdy nerespektuji a přehlídnu situaci, která by vyžadovala mou péči, protože mi není zrovna dobře, dělám to vědomě, nenechávám se zmítat sebemrskačskými emocemi, že jsem udělala chybu. Chyby k mému životu patří a jsou u mě vítané, neboť právě díky nim mám pocit, že žiji normální život. Potvrzují mi mou sebejistotu, že nepotřebuji být dokonalá dle společenských standardů.  

Zastavte se!

Můžeme se zastavit, zamyslet se a uvědomit si, že pro naše dítě taková situace není nepříjemná, ono ji nehodnotí, nemá tu potřebu, proč taky? Dělá jen to co jeho tělo přirozeně potřebuje, vypustit energii, která se v jeho těle nahromadila k obraně proti náhlému nebezpečí. V takové chvíli je nejlepší poslouchat své srdce a respektovat chování dítěte.

V takové chvíli se opravdu zastavte a zamyslete se, co vše z toho co jste právě chtěli udělat, je součást vašich potřeb a co je potřeba dítěte. Nemusíte chodit k žádnému odborníkovi na srdce, prostě se své srdce naučte poslouchat.

Naše realita.

Žijeme v představě, že vše co vidíme a slyšíme je skutečnost. Myslíme si, že toto je realita. Uvnitř nás se však odehrává mnohem více opravdový život, věrný našim přirozeným pudům, tam opravdu žijeme, prožíváme svůj život. Není to tak, že by jen v našem nitru byla Ta realita, naše bytí je v celistvosti niterného i vnějšího vnímání života. Je to tak, že jsme naučení své nitro neposlouchat a během běžného dne nevnímat, co se uvnitř našeho těla děje, možná to už ani necítíme, zavřeli jsme pevně brány. Ztratili jsme svou celistvost. Posloucháme jakousi logiku, kterou považujeme za nedůležitějšího velitele našeho života.

Jsme mistři ve fabulaci skutečnosti a učíme tomuto “umění” své děti. Kolikrát se nám “úspěšně” podařilo zahnat nepříjemnou emoci pláče, vzteku, hněvu. Kolikrát jsme se “rozhodli” hlavou, že neobejmeme své blízké, i když naše srdce nás k tomu vedlo, jen pro to, že logicky by to nebylo v dané situaci vhodné? Nejsme viníci, jsme jen nevidoucí. Naučili jsme se takto žít, ale naše přirozené pudové pochody v těle, nejde přeučit. Dostáváme se tak dennodenně do rozporu se svým tělem.

Co se děje?

Malá holčička spadne z kola a my, protože jsme naučení potlačovat “moc velký” řev, který je mimo jiné pro tělo i duši v danou chvíli léčivý, tlumíme tyto projevy v holčičce, “uklidníme ji. Holčička vyroste, je z ní velká krásná dáma. Jednoho dne tato dáma jde po ulici a uklouzne a spadne do bláta. Ten pád není příliš vhodný, už nevypadá jako krásná dáma. Její nitro se bouří, otevírají se v ní emoce vzteku, ponížení a sebelítosti, které ale umí tak mistrně potlačovat. Tato situace je však pro ni natolik silná, že se úměrně jejímu pocitu vytvoří v jejím těle obrovská vlna energie, která otevře starou hluboko potlačenou emoci z mládí, když spadla z kola a tato emoce bude mít takovou sílu, že dáma například v nejlepším případě omdlí. Pro vysvětlenou, pokud neposloucháme své tělo a nedovolíme mu uvolňovat přirozeně vše čeho se potřebuje zbavit, začne se tělo bránit a tato obrana má různé podoby. V tomto případě zbaví tělo vedení mysli. Tyto reakce těla mohou přijít i dříve, například se dítě začne v noci pomočovat, koktat.  

Buďmě autentičtí!

Být autentický, znamená být pravdivý. Toho lze dosáhnout jen tak, že začneme u sebe. Nejde neposlouchat své tělo, například když jsme unavení, nebo rozzolobení, nebo smutní, nejde chtít po dětech cokoli a neumět to dodržet u sebe. Poslouchejte své emoce a respektujte emoce svých dětí, plačte, když vám je smutno a řekněte dětem, že je vám smutno, proto pláčete. A když to zrovna nejde, nezlobte se za to na nikoho a hlavně ne na sebe, vše je vždy tak, jak má být. Když nebudete vědět co říct, nebo co udělat, nedělejte nic a jen pozorujte, pozorujte láskyplně bez soudu. Láska je v našem životě všelék.

Buďte láskyplní hlavně k sobě! Šťastnou cestu!

Milada