Je Čína fakt tak velká?

Ze všech stran člověk slýchává o tom asijském gigantu, rozlohou zhruba tak velkým, jako celá Evropa, a téměř dvojnásobným počtem obyvatel. Žiju ve Wuhanu, městě s počtem obyvatel jako celá Česká republika. Čína vám rozhodí měřítka – jak trefně vyjádřil jeden z mých přátel, v Číně je všechno větší. I bída. Pomyslné nůžky čehokoliv, na co jste z domova zvyklí, se tady rozpínají do obou směrů...

Samotná provincie Hubei, jejímž hlavním městem právě Wuhan je, je rozlohou jen zhruba dvaapůlkrát větší, než ČR, žije zde ale 60 milionů lidí. Už jsem setkal s lidmi, kteří na fakt, že ČR má "jen" deset milionů obyvatel reagovali otázkou "A kdes říkal, že to město je?".

Přestože ale Čína působí megalitickým a kolosálním dojmem, spousta Číňanů přitom nevidí za hranice vlastní provincie, či snad dokonce vlastního města (což je ale i pochopitelné v případě megalopolí typu Wuhan). Mimojiné proto ti Číňani totiž nejsou zas tak mobilní. Normální Číňan je totiž zahleděný do sebe a co je za humny, to je mu fuk (což je v jistém smyslu dobře, že se Číňani třeba za hranice moc nedívají). Spousta Číňanů při výčtu mnou navštívených čínských destinací jen obdivně pokyvuje, že jsem byl na více místech než oni. A přitom jsem pomalu nikde nebyl. Často mi tak někdy Čína připadá spíše jako shluk menších územních celků (okresy xian 县, provincie sheng 省) nebo až měst (shi 市), který vláda v Pekingu akorát drží pohromadě. Do jisté míry mi to připomíná systém feudálního Japonska za Tokugawského šógunátu. Šógun razantně omezil pohyb mezi jednotlivými knížectvími a knížatům za slib poslušnosti a nutnost poskytnutí vojenské síly prakticky ponechal autonomní statut. Spolu s propracovaným systémem ekonomického vyčerpávání samotných knížat tak Tokugawové drželi a ovládali Japonsko po dvě a půl století v relativním klidu. Ale zase je třeba si uvědomit, že v Číně se pohybujeme v jiných dimenzích – ono totiž čínské provincie jsou svými rozměry srovnatelné právě s evropskými státy – a ty například překážku v podobě státních hranic v rámci Evropské unie odbouraly až nedávno.

Imobilita má jednu (resp. dvě) výjimky – studium a práce. Není například výjimkou, že se po skončení střední školy Číňani z jedné třídy rozprsknou po celé Číně. Většina z nich sice skončí ve své domovské provincii, ale i tak se domů vracejí jednou za semestr. Dokonce i když to mají "jen" 300 kilometrů, což je v Číně co by kamenem dohodil (a já rozmazlenec jsem z Olomouce dojížděl dom takřka každý víkend). A pak dělníci – zrovna nedávno se v souvislosti se sněhovou kalamitou na čínský Nový rok objevilo i v českých médiích několik informací. Levná pracovní síla, která je motorem čínského rozvoje a výstavby. Lidé ze všech koutů Číny, kteří dřou v těžkých podmínkách, na staveništích doslova i bydlí. Ztracená generace nevzdělaných, kteří dospívali v těžkých dobách experimentů a "skoků" velkého kormidelníka a Kulturní revoluce. Jednou za rok, právě na čínský Nový rok, domů přivezou výplatu, a jediný týden v roce tak stráví se svými nejbližšími. Letos se to mnoha z nich nepodařilo. Jejich celkový počet se odhaduje na 200 milionů.

Ale tak jak je Čína velká, tak je i malá :) Jednou mě s Li vezl hodně zábavný taxikář. Jen co jsme nastoupili, začal konverzovat s Li (sedící sama vzadu), že odkud je a tak. Na odpověď hned obratně reagoval, že holky z Yichangu jsou jakože fakt kočky. Li jen kroutila hlavou, že to pak je ona ta nejškaredší z nich...

S Yichangem mám už vůbec několik zajímavých zkušeností. Téměř všechny holky, co ve Wuhanu znám, jsou z Yichangu. Na podzim jsem dokonce v Yichangu strávil asi dvě hodiny čekáním na loď dále na Tři soutěsky. Město ve mně nezanechalo nijak specifický dojem, prostě obyčejné divoké a špinavé čínské město na Dlouhé řece. Díra. Až po několika měsících jsem náhodně zjistil, že ta díra má čtyři miliony obyvatel...

Ale šofér se jen tak odbýt nenechal. Asi po pěti minutách ale s hrůzou v očích zjistil, že (ačkoli mluvil šíleným dialektem) čínsky rozumím, obratně z toho ovšem vybrousil a začal mi hned Li chválit, že takovouhle kočku mi musej aj Číňani závidět. Přirovnal ji k Yang Yuhuan (杨玉环), která se spíše proslavila pod jménem Yang Guifei (杨贵妃), jedna ze čtyř nejslavnějších čínských krasavic. Zejména proto, že Li se křestním jmenuje Huan (环).

Yang Guifei svou oslnivou krásou okouzlila císaře Xuanzonga, který ji pojal za manželku. Yang Guifei pak na různé vysoké pozice svým vlivem dostala příbuzné a když pak propuklo An Lushanovo povstání (kterémužto An Lushanovi byla kontrola severních armád svěřena právě na radu Yang Guifei), císařská armáda na útěku označila právě rodinu Yangů za viníky. Pocity zdrceného císaře Xuanzonga poté, co se Yang Guifei oběsila, pak v další generaci ztvárnil básník Bai Juyi (Po Ťü-i) v "Písni o věčném žalu" (長恨歌), která je jednou z nejklasičtějších čínských básní.

Li se celou cestu taxikáře marně snažila umlčet, že mu klidně dá i pár peněz navíc, hlavně ať už přestane... Zatímco já jsem se celkem i dobře bavil. Že takového šoféra eště neviděla... po vystoupení ještě jeho chování zhodnotila jedním slovem – úchyl (biantai 变态, japonštiny znalí poznají jako "hentai" :) Asi o týden později jsme pak jeli taxíkem ještě s jednou Liinou kamarádkou a právě jsme na veselou historku vzpomínali. A hádejte kdo nás vezl zpátky? :D Sotva začal tím svým dialektem, překvapeně jsme na sebe s Li koukli a vybuchli smíchy. Ještě by stálo za připomenutí, že pokaždé to bylo takřka na opačném konci Wuchangu, jedné ze tří částí Wuhanu... Kolik tak může být v desetimilionovém městě taxikářů?

Článek původně pro http://tsu.bloguje.cz/