Road to Beijing

Cesta do Pekingu je dlouhá a strastiplná. Ať už vlakem s hromadou Číňanů z Wuhanu, či letecky z České republiky. Škola skončila někdy koncem června a s Li jsme si na začátek července naplánovali výlet do hlavního města. Volba Pekingu nebyla náhodná, svou dovolenou se tam totiž rozhodl strávit kamarád Mau se svou milou Maucat. A protože ani jeden z nich neumí ani slůvko čínsky, rozhodl jsem se jim dělat v Pekingu doprovod. Toho se dokonce hned chytla i Li, která jim začala organizovat bydlení u svého bráchy, který v Pekingu již nějaký čas pracuje a má k dispozici byt.

Když mi na jaře Mau oznámil svůj záměr, myslel jsem si, že si dělá srandu. Stejně tak i deset ostatních přátel, které s tímto nápadem obeslal, či by se někdo nepřidal. Kdyby tušili, že to myslí smrtelně vážně, možná by se ještě někdo přidal :) Získat vízum do Číny ale řádně prověřilo Mauovy nervy. K vydání víza je potřeba potvrzení o tom, že máte v Číně kde bydlet - což není problém, když si zabookujete hotel a na ambasádě předložíte rezervaci. Jenže o tom Li nechtěla vůbec slyšet a s bráchou začala organizovat bydlení u něj na bytě. A tam jsme se na dlouhou dobu zasekli.

Původně totiž stačilo, že dotyčný Číňan do 24 hodin od příletu cizinců zareportuje na policejní stanici a tím je vše vyřešeno. Podle nových (předolympijských) regulí je ale třeba vyplnit nový formulář a odeslat jej ambasádě. Na policejní stanici v Pekingu se tvářili, že pohoda jazz, zahlásí se to, až přiletí. Jenže bez papíru se štemplem ambasáda nevydá ani vízum. To si hned policajti na nové nařízení vzpomněli, ale bráchovi se omluvili, že momentálně ty formuláře ještě nemají. Když to Mau převyprávěl na ambasádě, nestačil se divit. Že papíry ještě nejsou ambasáda ví, ale musí na tom prostě trvat. Nařízení je nařízení. Z byrokratického bordelu jsme se vykopali týden před odletem tak, že brácha zarezervoval hotel v centru Pekingu. A vízum bylo hned na stole. Určitě šlo jenom o to, aby ty prachy za hotel z Maua vytáhli...

Já a Li jsme si páteho července pobalili svých pět švestek (každý z nás pět zavazadel - já v nich věci za celý rok, Li pět tašek plné hadrů :)) - a vyrazili. Nejdřív taxíkem na nádraží, což se zdálo jako docela problém, když jsem sehnal lístky jen z nádraží Hankou na opačném konci města, daleko za řekou. Taxikáři se začali vymlouvat, že nemají do Hankou vjezd povolen, že jsou zácpy, že musí měnit šichty, prostě hrůza. Měl jsem si psát jejich čísla a všecky bonzovat, odmítnout zákazníka taxikář nesmí. Jen jestli by to někoho ve Wuhanu vůbec zajímalo. Možná tak potom v tom Pekingu. Už jsem se těšil :) Nakonec přímo u nás přistavil obyčejný černý Volkswagen Santana a zeptal se nás, kam to bude. Chvíli se cukal, nakonec ale otevřel kufr a všecko to (ještě s dvěma dalšíma Číňanama, co se na nádraží přibrali) do auta naházel. Li se jej očividně snažila vytočit, protože mu nejdřív záměrně neřekla, že je ještě třeba zajet na mou univerzitu pro moje bagle, načež se s ním čtvrt hodiny hádala o cenu (uhádala cenu lehce převyšující 200 korun pro 4 lidi prakticky přes celé desetimilionové město). A ještě měla kecy, že jestli tež není ten černý taxikář. To se šofér šibalsky pousmál, že ano, auto má černé barvy ;)

Na nádraží v Hankou nás přivítal obrovský liják, hromy, blesky, hotová apokalypsa. Celý den se na to sbíralo a my to pořád jen podceňovali. Těch pětset metrů do haly bez možnosti uniknout bylo nekonečných. Takhle mokrý jsem nevylezl ani ze sprchy. V půli cesty nám se zavazadly pomohla postarší paní s vozíkem, která si tímhle taháním cizích zavazadel obstarává živobytí. Ve staré, špinavé hale plné svačících Číňanů (a podle toho vypadala taky ta podlaha... vylité nudle, kuřecí kosti, šupy z vajec, pytlíky...) s náma tetka seděla a čekala na vlak celé dvě hodiny a pak nám batožiny dostrkala až do vlaku. Za to všechno chtěla asi 50 korun.

Cestovali jsme novým, přímým nočním rychlíkem, který těch 1000 kilometrů z Wuhanu do Pekingu urazí za 10 hodin. Původně jsme chtěli ještě vyzkoušet ty čínské rychlovlaky CRH (和谐号 Harmony), ale jsou jen o hodinu rychlejší a o stovku RMB dražší, než lehátko v nočním přímáku. Počkám si, až dostaví síť vysokorychlostních tratí. Wuhan má pak být středem tzv. pětihodinového okruhu, kdy se za pět hodin dá dostat na všechny strany - do Pekingu, Šanghaje, Kantonu... Úspora času oproti dnešku poloviční. Jedno mě ale zaráží - jak se ta doprava v Číně překotně rozvíjí, vznikají nové tratě, nové spoje (například ty přímé rychlíky z Wuhanu do Pekingu zavedli čtyři vyjíždějící hned po sobě) - jaktože je to pořád narvané Číňany? Kde se ti lidi berou? :) A proč se ti blbci pořád do toho vlaku tak honem honem rvou, i když je v lehátkových vozech každá jízdenka automaticky s místenkou?

Obecně mám cestování vlakem rád. Vždycky mi ale tu konkrétní cestu musí někdo znechutit. U nás jsou to obyčejně České dráhy. Nevím nic moc o čínských železničních společnostech, protože mě vždycky předem spolehlivě vytočili samotní Číňani. Ani teď tomu nebylo jinak, když nás při nástupu do vagonu přivítalo v našem lehátkovém oddílu stereo dvou babek. "Ježišmaryja tolik batohů, to snad není možné tohleto, kam to všecko dají, to tu pak už nikdo neprojde, no nestrkej mi to pod MOJI postel, nahoře máš místo na bagly, co to tam nahoru rveš, tam už není místo, dej to tu pod stůl, ježiši ti mladí, těm tež třeba všecko říkat stokrát než to pochopí..." Když jsme se s Li pak vyzuli z promáčených bot a šplhali na ty naše horní lehátka, nechtěně jsme udělali na růžku prostěradla jedné z babek mokrou ťápotu. "No to snad není možné tohleto, dívej se co dělají, prostěradlo mi tu zničí, jak tu mám teď jako spát, a ani se neomluví, ti mladí dneska, to je hotová katastrofa, drzí jsou, vůbec nemají žádnou morálku, vůbec nevědí, jak se chovat ke starším, to za našich mladých let..." Li už to nevydržela, vztekle z lehátka strhla své čisté prostěradlo a nabídla k výměně, ale babka ji ignorovala a dál vedla monology demonstrativně k celému vagónu, že co si to ta holka jedna zmalovaná dovoluje, určitě má i po plastické operaci, to dneska ty mladé hloupé holky dělají... Dřisty babky zblbly i malou vnučku, která začala běhat po vagóně a opakovat, že na prostěradle se nedá spát. Cestovat vlakem plným Číňanů je peklo, obzvlášť, když jim rozumíte.

Ještě, že to byl noční vlak. Když se zhasne světlo, Číňani prostě spí. To je na nich tak úžasně jednoduché - v sedátkových oddílech se světlo nezhasíná, a tak Číňani celou noc vyhrávají na mobilech, mastí karty nebo si povídají. Hlučně, protože to dycky musí slyšet celý vlak. Ráno nás pak přivítalo se vší monumentálností nádraží Beijing West (北京西站, největšího vlakového nádraží v Číně), brácha Li se svou přítelkyní a zdravý pekingský vzduch. Čekal jsem bílou mlhu, tak modrý vzduch s úžasnou viditelností jsem ovšem dlouho neviděl. Bez ironie - sami se z oněch pár fotek pořízených toho dne můžete přesvědčit, že pekingský smog se prostě někde zapomněl (druhého dne už ale bylo vše v "pořádku"). Taxíkem nás brácha odvezl do svého 3+1 bytu na předměstí Daxing (大兴), odkud jsme se pak každý den dojížděli hodinku busem do centra (z toho tak polovinu cesty po dálnici). Holt je ten Peking velký :)

To be continued...

maličký Tsu za Velkou čínskou zdí