Rezignujme na marasmus!

Rád a s chutí pročítám internetové diskuse, tedy nejen ty internetové. Vytváří to jakýsi obraz české společnosti a tak člověk může posoudit, co společností hýbe, jakou má náladu, jaký je její nejčastější názor na různé věci. Čím častěji člověk ony diskuse čte, tím častěji (kromě hlouposti a neinformovanosti) vidí nejhorší vlastnost národa – marasmus.

Co je to marasmus a kde se v nás bere? Rozlišme pojmy optimismus, skepse a marasmus. Optimismus je stav, kdy věříme v lepší zítřky. Skepse je stav, kdy v lepší zítřky sice nevěříme, ale snažíme se takový stav kritizovat a zlepšit ho. Oba přístupy mají něco do sebe a ani jeden není špatný, protože aktivně zapojuje jedince a kope ho k tomu, aby něco dělal. Zatímco marasmus je stav, kdy nevěříme v lepší budoucnost a neděláme nic pro zlepšení, ale! Stěžujeme si. Vždy, všude a za každou cenu. Jsme totiž národem stěžovatelů.Problémem oněch stížností je, že postrádají logiku. Většina (či nějaká část, která touto vlastností trpí) totiž neuvažuje v pořadí, jaké bychom předpokládali – napřed zkoumají problém a potom si stěžují. Naopak napřed si stěžují a teprve potom zkoumají problém. Hodně těchto „levných“ stížností se dá vyvrátit šmahem ruky. Pak ovšem přijde druhá úroveň – stížnost pro stížnost. Např. „Ať táhne do háje, je to blbec!“ Takové stížnosti se už vyvracejí velmi špatně, protože na blbce nepotřebujeme argument, proč je blbec. Je prostě blbec a každý, kdo s daným názorem nesouhlasí, nebo se ho nedej bože snaží vyvrátit, je také blbec. Tím se dostaneme do argumentační pasti, z které není úniku.[1]

Dám pár příkladů z diskusí, tak např. Karel. Karel ví, že policii se nechce objíždět jeho jednosměrnou ulici poměrně dlouhou oklikou. A proto policejní auto zapne majáček a projede ulici s majáčkem, za jednosměrkou ho zase vypne. Karel je s tímto stavem nespokojen a tak v internetových diskusích oprávněně nadává na policii. Problém Karla tkví v tom, že poplivat českou policii mu nedělá žádný problém. Jakmile něco pomluvíme, ihned sklidíme veliký ohlas diváků, protože jak všichni víme, ve státě je bordel a čím častěji nám to bude někdo připomínat, tím větším je lidovým hrdinou.Ludmila stejně tak ví, že se v brněnském podchodu u nádraží pravidelně pohybuje ona pověstná větší množina neplatící menšiny, která při první příležitosti na schodech odlehčuje kabelky nepozorných dívek a žen. Ludmila si na situaci oprávněně stěžuje svým kamarádům, dokonce i řekne o situaci pochůzkovým strážníkům, kteří ji oznámí, že o situaci ví a že jsou v podstatě bezmocní. Tam řešení Ludmily končí.Další příklad ze školního prostředí – Lucka si stěžuje, že přednášející neumí přednášet, má špatně zpracovaná skripta, zkoušená látka vůbec neodpovídá té přednášené, popř. obsahuje jen vybrané části, je přesmíru těžká a celkové zpracování předmětu není dobré. Ví to všichni v okolí Lucky, všichni kamarádi a celý facebook. Jediný, kdo to neví, je přednášející.Politika a korupce, to jsou věčná dvě témata. Všichni je kritizujeme. Nikomu se nelíbí. Všichni „víme“, že zlým a proradným politikům jde jen o peníze a jdou vždy proti lidu. A proto je třeba je neustále pomlouvat a osočovat ze špatného vládnutí. Náš problém netkví v tom, že nevíme, co udělala vládnoucí garnitura špatně. Problém je v tom, že nevíme, co udělala dobře[2]. A ještě hůře: Že nevíme, jak velkou část toho, co udělala špatně, udělat lépe. Příklad: Nikdo nechce nižší plat. Ale už nikdo neví, jak udělat, aby zůstal zachován. Z potírání plýtvání a korupce? Jak ji zastavit? A co bychom dělali my, kdybychom byli jedním poslancem ve sněmovně? Jak přetlačit jako jeden z dvou set tu obrovskou masu soukromých zájmů? A co kdyby nám bylo vyhrožováno? Nechovali bychom se stejně? Pokud děláme nějaké rozhodnutí, myslíme i na to, jaký dopad to bude mít na ostatní? A nesnažíme se zlepšit hlavně svůj život a ne život nás všech? Dokud na tyto (a mnoho dalších) otázky neznáme odpověď, nemáme přeci právo kritizovat, pokud to neumíme udělat lépe. A pokud to umíme, většinou to sami děláme.

Karel si stěžuje sice oprávněně, ale ve špatném pořadí. Chce totiž změnu, ale pro změnu nic neudělá. Co by měl udělat jako první je vzít svůj mobilní telefon, vyfotit auto s majáčkem, zapsat si SPZ a informovat o takovém chování nadřízené policejní oddělení. Vyžadovat stav řešení jeho žádosti. Až teprve potom, co jejich nadřízení (a jejich a zase jejich) řeknou „Smůla, policie tu není pro Vás.“, teprve potom dostává právo si stěžovat na takový stav. Protože pro změnu něco udělal. Stejně tak Ludmila se musí zamyslet, jak danou situaci v mezích zákona řešit, zda-li by nebylo vhodné apelovat na místní představitele či policii o zavedení kamerového systému do nejproblematičtějších míst či proč jsou strážníci bezmocní a jak jim onu „moc“ navrátit.Lucka si musí stěžovat u svého profesora a probrat s ním zmíněné nedostatky. Pokud profesor kritiku nepřijme, půjde s ní výše a pokud proděkan prohlásí, že to není jeho problém, ale problém garanta předmětu, potom má právo na pomluvu.Když Václav Bělohradský popisuje postdemokracii, vykládá ji asi nějak takto: Demokracie dnes již není tím, čím měla být původně, tedy reprezentací lidu. Politická (ale samozřejmě nejen ta) reprezentace neodráží věci, které bychom chtěli a o kterých si myslíme, že jsou správné. Kdo tomu věří, je bláhový. Postdemokracie je naopak široká struktura lobujících skupin, které lobují za své zájmy. Dodává: Neprotestujme proti takovému stavu, není možné ho změnit. Naopak, využijme ho. Staňme se lobisty a lobujme za své zájmy.Marasmus je špatně zacílená kritika. Pokud chceme něco změnit, musíme na něj rezignovat. Musíme si přestat stěžovat, musíme odmítnout myšlenku, že se nic nezmění a zvednout zadek od piva/počítače a pokud máme o něčem pochybnosti nebo se nám něco nelíbí, musíme lobovat za změnu. Ale ne ve smyslu „chci vyšší plat“, ale „chci vyšší plat a vím, kde na to vezmeme prostředky a jak toho docílit.“ Je jedno, jestli nám je 20, 30 nebo 60. Věk nehraje roli, často slýchávám „Ale vy jste ještě mladý, my starší už víme, že se nic nezmění.“ Jednak je to spíše výmluva pro vlastní lenost, jednak i kdyby to tak bylo, jakou legitimitu nám to dává se přestat snažit? Naučme se nést spoluodpovědnost za to, co se děje kolem nás.Proč o tom celém mluvím? Protože to funguje. Příklad s policií nemám, ale se školou a magistrátem ano. Zatímco ještě 10 let zpátky u nás učili profesoři, kteří se sázeli o to, kdo vyhodí od zkoušky více studentů, dnes už u nás neučí. Minulý rok nás vzdělávali dva přednášející – skvělí odborníci, špatní učitelé. Tento rok, právě díky opakované kritice a zpětné vazbě, s nimi univerzita rozvázala pracovní poměr.

Kdo čte (alespoň jednou za čas) pirátské noviny[3], může si přečíst, jaký průvan udělal a stále dělá nejmenovaný běžný občan na zlínském magistrátu či jak dokáže zatopit brněnským zastupitelům jeden občan, co se prostě jen zajímá, jak že to s těmi smlouvami vlastně je. A nejen, že se zajímá, ale podá trestní oznámení. Nikdo jiný to neudělá. Sto dalších si stěžuje, tento pán si nestěžuje, ale koná. Ekologičtí aktivisté jsou dalším dobrým příkladem – je to velmi úzká skupina, která nemá žádné peníze ani politický vliv, netěší se velké oblíbenosti obyvatelstva, a přesto svým lobováním dokáže zrušit územní rozhodnutí o stavbě důležité dopravní tepny.Pokud nebudeme celé dny vysedávat u piva/na internetu, nebudeme líní, naplněni pocitem nicotnosti a beznaděje a budeme reálně něco dělat a usilovat o změnu, změna přijde.--[1] Tento problém je obšírnější a týká se obecně předsudků a filtrace ostatních názorů, které „se nám nehodí do krámu.“ Tento vzorec chování skvěle popisuje článek Denuncianti[2] Např. často slyšíme „nám snížili platy a sobě ne“. Když jim onen názor vyvrátím, že to není pravda a snížili platy i sobě, většinou se setkám s ohlasem „Ale i tak je mají vysoké.“ Protože to dobré nikoho nezajímá, není to dostatečně atraktivní téma jako pomluva toho špatného.[3] Určitě se objeví tací, kteří je budou kritizovat, protože jsou tendenční a neobjektivní. Jsou a (hrdě) se k tomu hlásí. Ale neobjektivitu dokážeme poměrně snadno rozpoznat a stále nám zůstanou suché a zajímavé informace.