Z holčičí kabelky...

Té holčičce bylo pět let, spíše necelých pět let a byla taková , no taková...jak má holčička vypadat, štírek a holčičí dynamit. 

 A její  postavička dávala tušit, že to bude holka jak má být až jí přibude pár let, a že se bude líbit klukům a její maminka a táta budou mít sakramentský starosti až přijde ten holčičí čas.

Nakouknu do jejího pokojíku, pokojíku se samými plyšovými medvídky,  pejsky , obrázky a bůhví čím ještě.  To už  ani nevím, protože to  dospělí nějak rychle zapomenou. Nevšímá si mě. Jazyk vyplazený až u ucha kreslí nějakou malůvku, sluníčko či co, ježatého pána s prsty jako dlouhá bidla, no prostě zaujetí jak má být a zájem jak má být. Trochu jsem se zhoupnul v kolenou a řekl.

"Dobrý den."

Reakce žádná. Byla otočena profilem, jazyk jí lítal po rtech zaujetím hned vpravo, hned vlevo, pastelka běhala po papíře. Říkám znovu.

"Dobrý den".

A zhoupnul jsem se znovu v kolenou. Holčička se otočila ke mně a neřekla vůbec nic, nehnula ani brvou, byla ale  zcela vážná a jazyk ji najednou přestal běhat ze strany na stranu. Abych předeslal- neměla mě zrovna v lásce, dělal jsem si z ní vždy takovou malou úsměvnou legraci, ne nebyl to výsměch, jenom jsem se maličko vžíval do dívčí dušičky se všemi těmi dětskými sny, pravdami a pohádkami, které se patrně míchaly v dětské hlavince pětiletého děvčátka. Ovšem, ovšem...ta malá holčice, ta malá herečka, nějak podvědomě tušila, že ji neberu vážně a to ji patrně jako holku krajně uráželo. Neřekla ani slovo a přestala kreslit, hlavu poněkud pozvedla a   náhle vysunula výbojně  tu svoji holčičí bradičku kupředu.

I řekl jsem znovu "dobrý den ", hraně způsobně a docela potichu a znovu se poněkud uklonil. Dveře byly otevřené a já stál na prahu.

Holčička náhle vstala a já, než jsem se nadál -prásk- dostal jsem dveřmi ránu do nosu, jak s nimi ta rebelka praštila.

"I sakra" řekl jsem si překvapeně za dveřmi"  ta holčina  to začíná  s nesympatickými chlapy skvěle"....

Holka je newyorčanka, do první třídy ji vozí maminka na kole , je to tři kilometry a já někdy na cestu zpět jí vezu koloběžku. Jak mně uvidí, ignoruje mne, stalo se, kdy já čekaje před její školou jsem ji vůbec nepoznal v  tom množství holčiček a chlapců, kteří se vyhrnuli ze školy. Všichni covidový náhubek, všichni přibližně stejné výšky, hrnou se ke svým maminkám a tátům a já zůstávám zcela osamocen, je to tam ta ? 

"Emo" volám "sakra kam jdeš "?

Ale Ema to není, holka spěchá k  jakási mamince a ta se na mne pohoršeně otáčí. Nakonec to ale šťastně dopadlo, Ema popadne koloběžku a práskne mi taškou prvňáčka do ruky.

Za pár dnů mě napadne se jí zeptat jak moc má ráda  všechny členy rodiny, které zná- maminku, bráchu, tátu , babičku a dědu,  tedy mne. A  ejhle- Ema je svolná se bavit i se mnou. 

"Maminku tááááák " a roztahuje obě ruce jak nejvíc může, dády- tatínka taky tak , brášku podobně, babičku o  malinko méně- 
"A co dědu " ptám se. Ema vystrčí ukazovák a palec. Jsou dva centimetry od sebe.....

Zkusím to jinak , říkám si , podplácení u dětí a v  politice ještě nikdy nezklamalo. Druhý den ji dávám jakéhosi čokoládového pejska koupeného za pár centů. Má z toho radost, já toho hned využívám a ptám se.

"Tak,  máš mně  teď ráda "? 

Holčice se kroutí jako hádek, nechce říci ne, má dárek , ale nechce říci  dědovi protivci ano....
V okamžiku přijde na řešení. Podle politiků, rozhodnutí odloží.

"Já  budu ráda mít zítra". 

No a je zítra.

"Tak co" ?  Jsem zvědav jak se z toho vykroutí. Čokoládový pes je dávno snězený.

Mlčení. Potom mávne rukou a řekne .

"Já kecala. Kašli na to ".