7 hodin do Volar-8 hodin do New Yorku...

Je to tak. Z Brna vlakem s jedním přestupem  je to téměř časově stejné jako eroplánem z Vídně do New Yorku.Ale řeknu vám....je lepší zvolit úhledné Volary, než divočácký New York.

Toto městečko v pořád ještě nezkažené šumavské končině vám navodí klid a pohodu a to, zatím pěkné   češství jak je známe z literatury minulosti, vám rozhodně pozvedne náladu. Typické roubenky po kterých vám klouže potěšené oko , roztančené cikánečky-děvušky, které na návsi tančí o sto šest při hudbě z místního amplionu, a proč ne vždyť je sobota...A tamhle paní s kočárkem a cikánka taky s kočárkem, babky na lavičce.

Ale brada vám spadne, když se zastavíte v městském muzeu.  Tam uvidíte  tu smutnou, tu trpkou, tu hroznou historii II. světové války, lidí- žen, evakuovaných vězenkyň, které v  dubnu 1945 byly poslány z Helmbrechts do Volar. 310 km se vláčely  pěšky, bylo jich 800- 1200, neví se přesně, přežilo několik desítek.Ženy byly stříleny SS-many za pochodu, umíraly hladem a vyčerpáním. 
Američané , kteří osvobodili Volary našli přeživší ženy v hrůzném stavu.

 Lilly Emerich, maďarská židovka  narozená 23.7.1911, řekla ošetřujícímu americkému lékaři ve volarské nemocnici. :  "než jsem se dostala do Osvětimi, Němci zabili mého manžela a před mýma očima rozbili mému malému ročnímu  synovi hlavu o zeď. Nechci už žít v takovém světě". 
Péče amerických lékařů byla marná. Lilly Emerich zemřela 10.5.1945.Nelze minout hřbitov ve Volarech, kde je pohřbeno 96 těchto žen...

21. dubna 1945 bylo vyhozeno z okna vlaku na nádraží v Číčenicích, to je pár kilometrů od Volar, mrtvé tělo Ing.Jeana Détravese, Francouze,  nositele vyznamenání Croax de Guerre za statečnost, narozeného 1913 v Houilles, předměstí Paříže, zatčeného Němci  v roce 1944 ve Francii, za odboj proti Německu.  Détraves nepřežil útrapy věznění nacisty a zemřel patrně ve vlaku při odvozu vězňů.V Houilles nese jedna ze základních škol jeho jméno. Na internetu lze najít jeho fotografii.Byl to krásný, černovlasý mladý muž....upomínková pamětní deska je na stěně nádraží. Jeho táta ho přežil o 31 let...

Ale vraťme se do současnosti. V této části české krajiny máte spoustu možností  realizovat svoji cestovatelskou fantazii. Capkat po Soumarském rašeliništi, zajet si vláčkem kodrcáčkem až na česko -německé hranice  a tam potom přejít do malé vesnice Haidmuhle, německy úhledné a spořádané, nebo o kousek dál na našem území, do Stožce, vesnice, kde vám oči budou hladit ty krásné roubené, dřevěné domky současných obyvatel, kde se můžete setkat s místním chlapíkem, který vám ale řekne "víte, ta Šumava, to už není Šumava mých mladých let ".

 Nebo se vydat kus cesty jinam-třeba do Křišťanova, z Volar asi 10 kilometrů, aby jste obdivovali stádo praturů tam chovaných. Hned vedle je vojenský výcvikový prostor Boletice.A protože máme-či máte ve svých stařeckých nohou už dost kilometrů, zastavíme se ještě o pár kilometrů dál ve vesničce Zbytiny, a ve "Zbytiňské hospůdce", jak je originální název. A ceny ? No považte. Čaj 15 korun, káva 15 korun, víno 2 deci 30 korun....atd. Jak vidno-jde to, pokud se nechce krást a lhát.

A máte li štěstí, bude kus od Volar,  v Lenoře pravidelný svátek chleba.Nálada náramná, fronta na originální chleba, mysl uvolněná vůní párků, špekáčků , sladkých mazanců a bůh ví čeho ještě, do toho hudba a břinkot klavíru a bubnů  a zpěv a tanec malých a větších, převážně holčiček a žen, s fortelnou předzpěvankou, a předtanečnicí, s energií, kterou  by mohla  rozdávat našim ukecaným a mátožným  poslancům  v parlamentě. A pokud máte jaksi dost halasu a tartasu,  můžete zapadnout do hospody s jadrným jihočeským názvem "Penzion u grobiána". Nu ,zkuste to.