Té holčičce bylo pět let, spíše necelých pět let a byla taková , no taková...jak má holčička vypadat, štírek a holčičí dynamit.
A její postavička dávala tušit, že to bude holka jak má být až jí přibude pár let, a že se bude líbit klukům a její maminka a táta budou mít sakramentský starosti až přijde ten holčičí čas.
Nakouknu do jejího pokojíku, pokojíku se samými plyšovými medvídky, pejsky , obrázky a bůhví čím ještě. To už ani nevím, protože to dospělí nějak rychle zapomenou. Nevšímá si mě. Jazyk vyplazený až u ucha kreslí nějakou malůvku, sluníčko či co, ježatého pána s prsty jako dlouhá bidla, no prostě zaujetí jak má být a zájem jak má být. Trochu jsem se zhoupnul v kolenou a řekl.
"Dobrý den."
Reakce žádná. Byla otočena profilem, jazyk jí lítal po rtech zaujetím hned vpravo, hned vlevo, pastelka běhala po papíře. Říkám znovu.
"Dobrý den".
A zhoupnul jsem se znovu v kolenou. Holčička se otočila ke mně a neřekla vůbec nic, nehnula ani brvou, byla ale zcela vážná a jazyk ji najednou přestal běhat ze strany na stranu. Abych předeslal- neměla mě zrovna v lásce, dělal jsem si z ní vždy takovou malou úsměvnou legraci, ne nebyl to výsměch, jenom jsem se maličko vžíval do dívčí dušičky se všemi těmi dětskými sny, pravdami a pohádkami, které se patrně míchaly v dětské hlavince pětiletého děvčátka. Ovšem, ovšem...ta malá holčice, ta malá herečka, nějak podvědomě tušila, že ji neberu vážně a to ji patrně jako holku krajně uráželo. Neřekla ani slovo a přestala kreslit, hlavu poněkud pozvedla a náhle vysunula výbojně tu svoji holčičí bradičku kupředu.
I řekl jsem znovu "dobrý den ", hraně způsobně a docela potichu a znovu se poněkud uklonil. Dveře byly otevřené a já stál na prahu.
Holčička náhle vstala a já, než jsem se nadál -prásk- dostal jsem dveřmi ránu do nosu, jak s nimi ta rebelka praštila.
"I sakra" řekl jsem si překvapeně za dveřmi" ta holčina to začíná s nesympatickými chlapy skvěle"....
Holka je newyorčanka, do první třídy ji vozí maminka na kole , je to tři kilometry a já někdy na cestu zpět jí vezu koloběžku. Jak mně uvidí, ignoruje mne, stalo se, kdy já čekaje před její školou jsem ji vůbec nepoznal v tom množství holčiček a chlapců, kteří se vyhrnuli ze školy. Všichni covidový náhubek, všichni přibližně stejné výšky, hrnou se ke svým maminkám a tátům a já zůstávám zcela osamocen, je to tam ta ?
"Emo" volám "sakra kam jdeš "?
Ale Ema to není, holka spěchá k jakási mamince a ta se na mne pohoršeně otáčí. Nakonec to ale šťastně dopadlo, Ema popadne koloběžku a práskne mi taškou prvňáčka do ruky.
Za pár dnů mě napadne se jí zeptat jak moc má ráda všechny členy rodiny, které zná- maminku, bráchu, tátu , babičku a dědu, tedy mne. A ejhle- Ema je svolná se bavit i se mnou.
"Maminku tááááák " a roztahuje obě ruce jak nejvíc může, dády- tatínka taky tak , brášku podobně, babičku o malinko méně-
"A co dědu " ptám se. Ema vystrčí ukazovák a palec. Jsou dva centimetry od sebe.....
Zkusím to jinak , říkám si , podplácení u dětí a v politice ještě nikdy nezklamalo. Druhý den ji dávám jakéhosi čokoládového pejska koupeného za pár centů. Má z toho radost, já toho hned využívám a ptám se.
"Tak, máš mně teď ráda "?
Holčice se kroutí jako hádek, nechce říci ne, má dárek , ale nechce říci dědovi protivci ano....
V okamžiku přijde na řešení. Podle politiků, rozhodnutí odloží.
"Já budu ráda mít zítra".
No a je zítra.
"Tak co" ? Jsem zvědav jak se z toho vykroutí. Čokoládový pes je dávno snězený.
Mlčení. Potom mávne rukou a řekne .
"Já kecala. Kašli na to ".
