Pouští a oázami západního Egypta.

 Vypůjčeným autem vyjíždíme po nervy drásajícím kličkování s nohou neustále na brzdě do guláše káhirského provozu, troubení, přebíhajících chodců, lidského mumraje a kouře z výfuků stovek aut.  

A potom konečně, konečně po dvou hodinách s jednou rukou na volantu a jedním okem v mapě nás to vyhazuje podle slunce a kompasu někam na jihozápad, provoz řídne, je možné zmáčknout plyn a my po jakés takés silnici nakusujeme první kilometry egyptské pouště. Před námi jsou pouštní oázy Baharija, Bawiti, Farafra, Charga , Dahla a několik tisíc kilometrů nekonečnou pouští.

Oáza Baharija je první zelený ostrov s palmami, vodou vyvěrající z podzemí horkou jako čertův dech, ve které se cákají egyptské holky a kluci, kam vlezou i chlapi, aby smyli ten všudypřítomný  štípající písek pouště, který se  dostane na tělo přes jakýkoliv pečlivě nošený kaftan-galabíji. Koupou se i ženy, pravda za soumraku a zahalené, jsme přece v muslimské vesnici  s přísností koránu.

Oasis hostel nás vítá osvětlenou zahradou, světly, které probleskují do noci a která se ztrácejí ve změti mohutných palem a k nám doléhají zvuky nočního palmového pralesa a  obyvatelů těchto prastarých oblastí. Šíša a vodní dýmka to je to pravé v ten okamžik pozdního večera a začátku noci co si dopřává můj kolega a já mu sekunduji horkým voňavým čajem karkade, který Egypťané podávají  obřadně v malých náprstcích ve velké zahradě hostelu. A pak je noc s ventilací na plné pecky a pak svěží a mírné ráno.

Náklaďáky nepředstavitelně naložené kdovíjakým zbožím si razí cestu malou vesničkou,   chlapi klábosí na návsi, sem tam projde žena celá v černém,  jenom úzkou  škvírou  lze zahlédnout  dvojici očí,  kluci 10-13 let na čínských motorkách,  které jsou levné ale mizerné, rachot těch ďáblů,  velmi kontrastuje s klidem baharijského večera  a přirozenými zvuky nočních palmových zahrad.
Benzinová pumpa obležená jako termitiště, lidmi, vehikly, náklaďáky jako stodola, některé čekají způsobně v řadě, některé za použití klaksonu si razí cestu k té benzinové krvi. A potom jsou tady naskládány kanystry a štoudve různých velikostí, bůhví kdy zas benzin bude, tak honem pár litrů schovat doma a pak prodat dráže cizincům jako jsme my.....Bezpečnost ? Okolo se vesele kouří ze všelijakých papiros...in-šállah-jak Bůh dá...

Jsme v místech, kde před staletími kráčely karavany velbloudů poháněné křikem   beduinů  se zbožím ze Súdánu, v místech, kde  v pozdějších dobách, v dobách římského impéria byly  stavěny  římské chrámy, aby vystřídaly předcházející chrámy egyptské.  Každá ta doba zde zanechala svoje stopy. Západní poušť skrývá ještě mnoho neznámého. V roce 1996 se osel nějakého strážce pořádku propadl do díry  v poušti a ejhle , našly se mumie egyptských králů a královen 26. a 27. dynastie staré asi 2000 let, které jsou tohoto času umístěny v muzeu v Bahariji. Jestli ta královna, která je v muzeu v rakvi byla jenom z poloviny tak krásná jako její stylizovaná tvář, byla to krasavice. Její nádherné velké oči hledí už celých 2000 let na jedno místo.....Vedle ležící panovník  má kolem hlavy  v kartonáži omotanou  zmiji jako symbol své moci.

Pár kilometrů za vesnici je Gebel al Englez-Angličanova hora, kopec černého kamení na který se škrábeme jako chrobáci a pak , když jsme konečně nahoře zarachotí nám u ucha stroje těch ďábelských milovníků motorek, bůhví jak se na ten kopec dostali...V době první světové války sem stoupal každý den nějaký anglický kapitán, aby sledoval pohyby  libyjských vojáků.

Dnes je kraj plný horka a míru. Pár kluků a holek jde ze školy, kus dál chlapeček na oslu s maminkou.  Když mu dám tužku, radostnou tvářičkou se mu bleskne úsměv. Stovky kilometrů na východ a na jih i západ je poušť.. Podle barvy horniny  je zvaná Černá poušť a  3o km jižněji    pak  začíná Bílá poušť, skutečný krajinný skvost...  

My se zatím motáme v okolí Baharije a dostáváme se do podzemních hrobek Ajn al Muftilly, za bakšiš dovnitř a za další bakšiš můžeme fotografovat  to co je oficiálně přísně zakázáno, reliéfy egyptských bohů vytvořených za 26. dynastie. Nahoře je pohozeno zcela volně několik sarkofágů, či jenom jakýchsi kamenných van, lze si do nich i lehnout a na vlastní kůži vyzkoušet jak bylo panovníkovi příjemné odpočívat na věčnosti. 

A pak zas dál naším skřípajícím a vrzajícím autem, které stejně jako my vstřebává do sebe každý závan větru a poletujícího písku.
Černou barvu šutrů střídá bílá a žlutá barva Je to písek a zase písek a  komolé jehlany drolících se  hornin,   dvě stě, či tři sta metrů vysokých s kameny ostrými jako pilník, škrábeme se nahoru a  kam oko dohlédne kopce kamenů stejné  a podobné, připomíná to Alpy a dolomitské vápence Itálie, jenom...pravda jsou 10 x nižší. Ale pohled je to fascinující.  Jaká vlastně je ta egyptská Západní poušť ?

Má  mnoho podob..Je jiná ráno, když se slunce dostává přes opar vzduchu, mění se podle posunu země, podle úhlu slunce směrem k zemi, je černá podle kamení horniny, bílá vápencovými krystaly, jiskřivá bílým křemenem, vydouvá se proti horizontu plochými vršky zvětralých hornin, které z dáli vypadají jako prostřený obrovský rovný stůl, jindy jako kopec žlutého pudingu, vítr a věky z ní modelují konkrementy tvaru hřibů, obrovitých kyklopů..  

Jednotlivé vrstvy minerálů jsou slisovány věky do obnažených průřezů, ve kterých geologové mohou číst jako v knize anorganického života, je propojena drobným pískem žlutým jako nanukový dort a neposkvrněným jako peří vylíhlého kuřete, jako ten nejhebčí žluťounký jemně varhánkový samet, do kterého se bojíme vkročit, nechceme spáchat svatokrádež.
 
Ale ne, nejsme první. V písku jsou drobné otisky ptačích prstů, stopy brouka, či živého scinka až po velkou stopu velblouda...ten písek tvoří vlny v podobě dun  a bílých skalních formací roztodivných tvarů a velikostí tak jak je po leta obrušoval písek Sahary. Kameny jak je známe, na poušti téměř nejsou...je to jenom skelet, skořápka kdysi mocných kusů hornin, které se  za miliony  let obrousily a zvětraly tak, že když je zvednete, jsou lehké jako plátky plechu a při úhozu o sebe  zvoní jako pokličky. Na řadě  míst jsou střepy nádob a jenom archeolog pozná, jestli jsou to střepy staré několik tisíc, či jenom několik desítek let. ...

A vůkol ticho...ticho mrtvé a léčivé, klid v 21. století tak neskutečný a uklidňující, že se vám vypaří veškeré vaše starosti z mozku, a vy vnímáte mír a ticho tak omamné, že je vám najednou báječně a bezstarostně a vy si uvědomujete tu svoji lidskou malost a nicotu.

Ale ani tady ten mír a poklid není věčný. Cestou do Faráfry nás uchopil větrný poryv ze vzedmuté dlouhé a vysoké písečné duny. V  okamžiku nevidíme na metr dopředu a v tu chvíli je chybou vystoupit z relativního bezpečí vozu. Přes to jsem to udělal a v okamžiku nemohu popadnout dech, dušen a zaslepen drobným pískem Sahary, který proniká do očí, úst,  prostě všude .Před námi jsou dva nákladní traky a jejich řidiči se šátky kolem úst se snaží jakýmisi malinkými hráběmi, které vypadají jako kapesní hřeben, odhazovat kola zapadlá v písku. Pochopitelně je to směšně marné. Nejlépe je otočit a pokud to ještě jde ujíždět zpět do bezpečí Baharije.

A další den je obloha olověná, slunce se přes ní dostává jen těžce, vzduch smíšený s pískem, prostředí jako ve skleníku. A poušť se mění. Projíždíme Bílou pouští, doslova bílou s roztodivnými útvary rozsetými po obrovské ploše ztrácejícími se na horizontu. Je k neuvěření, že ještě před několika stoletími to byla úrodná savana se svěží zelení.

Tak tedy ven omakat si tu krásu a šplhat se nahoru a dolu přes kopce dun a koukat nadšen na ten boží svět ať už ho udělal Bůh křesťanský, či Alláh muslimský. Ale sledovat přitom  střelku kompasu, abychom našli cestu zpět, protože šňůrka silnice se brzy ztrácí z dohledu a našeho souputníka, auto nevidět.

Faráfra je oáza, vesnice asi 300 km od Baharije, docela podobná oáze předcházející. Život začíná večerem, když se rozsvítí sporá světla, trhovci začínají nabízet své zboží, my koukáme sehnat balenou vodu a pomeranče a banány a já nějakého ševce, či jiného všeuměla, který by měl jakž takž spravil žraločí podrážku mé boty. Ta nevydržela ostré kameny ještě z Černé pouště. A daří se. Obchůdek  je zastrčený mezi hernu a jakousi  těžce určitelnou barabiznu. Příjemný chlapík, jak jsem se později dozvěděl místní kantor, který si  večer přivydělává jako odborný švec, vzal moji botu, spustil nějaký šlapostroj a šicí štepovadlo v jednom, prošil to jakýmisi dratvemi, ohnul v rukou a zkontroloval dílo.
Kolik ?
Nic. A mávne rukou.
Dá mi práci vnutit mu alespoň 20 egyptských liber, našich asi 60 kč.

A pak je tu velmi přívětivý hostel a velmi přívětivý majitel, který nás zve na čaj, pro mě moje milované tmavě červené karkade, čaj z lístků ibišku, který je mi naléván do malinkého šálku ,  tak jak je zvykem z výšky, aby tekutina hodně pěnila. Přicházejí další Egypťané, obřadné podávání rukou a malé úklony. A je tady znovu čaj pro příchozí a černá káva. Rozpřede se debata, které samozřejmě nerozumím, ne tak zcela kolega Martin, který se arabsky pár měsíců učil. Někdo mrmlá anglicky, to už je pro mě lepší. Přijímáme pozvání k návštěvě jezera, ano jezera na poušti......utvořeného jak nám řekli z přebytku podzemní vody, které  vytvořili místní zemědělci, když už nepotřebovali vodu pro zavlažování. 

A pak zas dál na jih po monotoní silnici s  nečekanými retardéry skrytými v navátém písku, které autu otřesou páteří a nám také, jenom abychom sakra neurazili něco na spodku. A vpravo a vlevo poušť se svými barvami západu slunce a občas také ruinami čehosi neurčitelného zaniklého před mnoha staletími jen Bůh ví zda-li za Arabů , nebo Římanů. A je tady islámské město EL-Qasr- vybudované ve 12. století jako opevnění proti nájezdníkům, Qasr znamená pevnost, se starými tlustými zdmi z nepálených cihel, s dřevěnými překlady a nápisy v koránu, dole pod tím jsou římské  pevnosti a římský tábor, a protože byly nalezeny i  použité bloky  s hieroglyfy, učení mužové naznali, že počátek toho všeho lidského snažení byla doba krále Ptolemaia už nevím které dynastie …Tak tomu se říká historie......A včecko  na sebe nasedá až do našeho století a všude žijí lidé .I tam a teď .

Místní děti se houfují  když vidí  dva strejdy, kteří se snaží fotografovat ten okamžik života jejich prastarého města, tu bídu i krásu, špínu i dětské úsměvy a dětskou vstřícnost. Křičí „velkam, velkam“ a natahují ruce pro nějakou drobnou minci. Holčička si v hrůze zakrývá oči před fotoaparátem, tedy před čímsi co je pro ni patrně neznámé.

Kemp Bir el Gebel v oáze Dachla asi 25 km od města  Mút je kouzelné místo s bílými domky, zahradou s rozkvetlými rododendrony, to vše zasazené mezi vápencové a pískovcové skály, které obepínají kemp jako prsten. Ta, až nezvyklá krása tohoto přírodního místa zaujala jednu německou paní z Norimberka tak, že si koupila kus tohoto prostoru pouště, ohraničila svůj claim a žije tady po většinu roku. Místo má dostatek horké vody z podzemních pramenů, takže kdokoliv a kdykoliv může hupnout  do velké kruhové betonové  skruže a oddat se blaženostii.

 Další den zase ukrajujeme z neznámé knihy egyptské historie. Zastavujeme u mohutných ruin egyptského chrámu z doby nadvlády Říma. Chrám byl zničen velkou dunou, která se přes něj převalila  a částečně pohltila. Slunce se kloní k západu a torzo zdí chrámu půdorysu asi 150 X 60 metrů dostává  až hrozivě  světle krvavou barvu. Podmanivá chvíle. Myšlenky se toulají v dávnověku a směřují k lidem, kteří na těchto místech kdysi žili. A s těmi lidmi jsme konfrontování ještě blíže, když se šplháme na nedaleký kopec, který je provrtán dírami jako cedník. V nich  jsou   vidět jednotlivé hroby, těla  ležící v rakvích,  nebo jen tak volně, kostry zabalené ve zbytcích pláten a poházené kolem, rozbitý hrudní koš, lebky. Jednu jsem otočil, podle dokonalých,  neporušených zubů patřila patrně nějakému mladému člověku.

A ráno  zase o pár set kilometrů   na jih a na východ.
V blízkosti  města Charga  je pevnost a chrám na kopci, Quasr el Ghueita, sídlo posádky římských vojáků, kteří hlídali pouštní cesty. O hezkých pár set let později hlídají  vstup tři usměvaví a srdeční strážci, kteří hned vaří čaj a my jim na oplátku dáváme pomeranče. Přátelství je stvrzeno podáním ruky. 

Po silnici na Chargu zastavujeme v Balátu. Toto staré islámské město postavené na kopci za éry mameluků a Turků, je celé jaksi do růžova či okrova, se  zdmi tak silnými, že by unesly stáda slonů, s harampádím a zbořenisky, s kostrou ovce ještě se zbytky rouna, s arabskými čáranicemi. Město zcela mrtvé v horkém odpoledni. Zůstává stejné jako před staletími a stále tam bydlí lidé.

Starý muž otevírá masivní dřevěné dveře, všecko je nějak nakřivo, stěny z nepálených cihel, jenom tak nějak zalátaných a spojených dohromady, a zve nás na prohlídku...Vnitřek je vytesán z pískovce, kamenné lůžko s dekou, kamenné nádoby s vodou. O patro výš je díra v podlaze. To je jednoduchý středověký prvevét, kam to ústí se neptáme. Muž najednou odkrývá mobil a ukazuje v něm obrázek Panny Marie.Na předloktí má vytetovaný kříž. Ano, je to Kopt. Křesťan.

Nocleh hledáme v Bárinu .Ale tentokrát je to mizerie.J e nám nabídnuta docela špinavá díra, bez záchodu, bez vody, s prostěradly a dekami pamatujícími snad minulé století. A tak tentokrát ven,  pár desítek metrů  metrů od této špeluňky   uleháme na písek pouště s hvězdným nebem nad hlavami.