Politická situace v České republice je vážná. Vláda Petra Fialy si dělá, co chce a zdá se, že se jí nic nemůže stát. Je to však skutečně tak?
Není žádným překvapením, že vláda má na své straně všechny klíčové instituce. Poslaneckou sněmovnu, Senát, prezidenta republiky a také Ústavní soud. Do toho jí jdou na ruku mainstreamová média a má také širokou podporu z Bruselu, Berlína a Washingtonu. Nyní se pokouší udržet si moc prosazením korespondenčního hlasování. Volby mají být vždy svobodné a transparentní. To je však zavedením korespondenčního hlasování ohroženo. Kdo zaručí, že někdo nebyl donucen volit někoho koho původně nechtěl? Vidíme příklady ze Spojených států, Rakouska a jinde, kde docházelo k nepřehlednému hlasování a výsledky voleb jsou dodnes neprůkazné. Proč bychom si nemohli vzít příklad z Francie, která korespondenční volbu měla do sedmdesátých let a poté ji zrušila právě kvůli obavám z manipulací. Pětikoaliční vláda však ví, že její preference strmě padají dolů a korespondenční hlasování ji může pomoci.
Je potřeba, aby se vlastenecké strany a hnutí spojily a společně porazily slepenec pěti stran, který České republice vládne již přes dva roky. Vládě k moci silně pomohlo také to, že více jak jeden milion hlasů ve volbách do Poslanecké sněmovny roku 2021 propadlo. To už se nesmí opakovat. Je u nás mnoho malých konzervativně laděných stran a hnutí, které mají názory velmi podobné, ale odmítají spolupracovat. Eurofilní strany se však spojí kdykoli. Rozumí totiž jedné věci, a to je moc. Kdyby nevzniklo seskupení SPOLU, tak by Andrej Babiš nebyl nikdy poražen. Kdyby se nespojily čtyři strany (u Pirátů si řekli proč je taky nepřibrat) tak by nikdy žádná vláda nevznikla. ODS tak kvůli tomu, aby mohla mít premiéra, se rozhodla ještě více nasáknout eurofilstvím a definitivně ztratit tvář.
Ať už je člověk spíše pravicového, nebo levicového ražení, tak může být konzervativní. Jsou tu samozřejmě rozdíly. Pravicoví lidé jsou více individualističtí. Každý si musí pomoci především sám. Jsou spíše pro menší zásahy státu do svých životů, nelíbí se jim progresivní zdanění. Levicoví lidé jsou naopak více kolektivističtí. Chtějí více zdaňovat bohaté, větší výdaje státu na veřejné služby, přáli by si silné odbory, podnikatelé a živnostníci u nich budí nedůvěru. Co ale tyto lidi spojuje je konzervativní vidění světa. Mají stejné názory na rodinu a výchovu dítěte. Vědí, že existují jen dvě pohlaví, rodinu tvoří otec a matka. Jsou patrioty, láska k vlasti je pro ně důležitá. Nechtějí žádné Spojené státy evropské, ale Evropu suverénních národních států. Jsou proevropští, ne však prounijní. Chtějí ochranu životního prostředí, ne však klimatický alarmismus založený na hysterií a neodbornosti. Požadují rozumnou energetickou politiku, ne chaotické zavírání uhelných a jaderných elektráren a jejich nahrazování nestabilními solárními a větrnými zdroji. Chtějí cestovat auty, a ne všude jezdit na kolech. Chtějí rozkvět svého státu, a ne jeho postupné ničení.
A proto odhoďme osobní animozity, předsudky a jakoukoliv nenávist. Odložme stranou naše odlišné názory na fungování státu a ekonomiky. Situace je velmi vážná a jedinou možností, jak čelit progresivistům je spojit se a táhnout za jeden provaz. SPD a Trikolora už to dokázaly. Vytvořily společnou kandidátku do eurovoleb, která se skládá z odborníků ze všech různých oborů. Další strany by se mohly připojit a měla by vzniknout široká národní koalice do sněmovních voleb příštího roku. Pokud se tak stane, pětikoalici nezachrání ani korespondenční hlasování.
