Česká republika je kolonie Západu

Pro někoho to může být překvapením, ale je to tak. Naše země je kolonie Západu, jeho politickým protektorátem a ekonomickou periferií.

Jak se to stalo, že se z České republiky po sametové revoluci stal přívěšek západních mocností? Pro pochopení všech příčin a důsledků je potřeba si přečíst vynikající knížku od renomované ekonomky, paní docentky Ilony Švihlíkové. Ta ve své knize Jak jsme se stali kolonií, popisuje celou cestu, kterou Česká republika ušla od roku 1990 do roku 2015 (rok vydání). Není to vpravdě veselé čtení, ale je potřeba se dozvědět pravdu.

Docentka Švihlíková ve své knize popisuje to, že Česká republika (do roku 1993 ještě Československo) na tom ekonomicky nebyla zase tak špatně. V roce 1990 byl HDP na hlavu na úrovni 52 % průměru EHS (podle parity kupní síly). Byl to mnohem lepší výsledek než v případě Polska, či Maďarska. Samotná česká část představovala dokonce 57 % průměru EHS. Naše země má velkou průmyslovou tradici sahající do 19. století. Makroekonomické nerovnováhy byly relativně malé a dluh v tvrdých měnách byl nízký (7,9 mld. dolarů).

Je nutno také vyzdvihnout věci, které se nám během státního socialismu povedly. Vznikl komplexní systém sociálního zabezpečení. Zdravotnická péče, která byla poskytována obyvatelstvu zdarma, systém národního pojištění, zdravotních důchodů, sociálních důchodů pro invalidy, celá vzdělávací soustava (jesle, školky, školy). Postavily se produktovody, infrastrukturní síť (železnicemi počínaje a pražským metrem konče). Byly vybudovány značné energetické kapacity (masivní navýšení výkonu elektráren). Venkov byl elektrifikován. Zemědělství bylo schopno uspokojovat domácí poptávku. Na konci osmdesátých let žily téměř dvě třetiny obyvatelstva v domech a bytech, které byly postavené po roce 1948. Tímto nechci nijak chválit 40 let komunismu, chci jen říci, že nic není černobílé.

V jakém postavení se nacházel Západ na konci osmdesátých let? Prohlubující se globalizace, vzrůstající vliv nadnárodních korporací a také financializace způsobily, že se Západ ocitl ve velkých ekonomických problémech. Rozpad východního bloku pro něj přišel jako na zavolanou. Najednou našel nová odbytiště pro své zboží a oddálil ekonomickou recesi o dvacet let (slavná finanční krize let 2007-2008). Západ také pohlížel na bývalý východní blok jako na poražené a podle toho tak s nimi také jednal. Roku 1989 vznikl tzv. Washingtonský konsenzus. Tato dohoda dělaná v duchu klasické ekonomie a vytvořená Mezinárodním měnovým fondem, Skupinou Světové banky a americkým ministerstvem financí sestává z deseti navzájem provázaných bodů. Mezi ně patří například disciplinovaná fiskální politika, přijetí mírných mezních daňových sazeb, liberalizace obchodu, liberalizace přímých zahraničních investic, privatizace státních podniků, deregulace, právní zajištění vlastnických práv apod. Mohlo by se to zdát jako dobrý nápad, ale pozor! Němci již v 19. století věděli, že liberalizace je nástrojem vítězů, a že zaostávající země potřebují ty vyspělejší nejprve dohnat. To však za podmínek plnění Washingtonského konsenzu není možné. Západ si vytvořil Washingtonský konsenzus přesně podle svých potřeb a začal využívat východní odbytiště. Česká republika začala konkurovat kvalifikovanou, ale levnou pracovní silou. Bylo s námi nakládáno jako s rozvojovou zemí. Jak jsem však popsal výše, rozvojoví jsme nebyli ani zdaleka. Nadnárodní korporace vlivem liberalizovaného obchodu a liberalizovaných přímých zahraničních investic vtrhly na náš trh a ovládly jej. Problém, se kterým se Česká republika opakované potýká, je odliv zisků nadnárodních firem, který podle některých odhadů činí 300 až 500 miliard korun. Nadnárodní korporace také tlačí na nízké mzdy a špatné pracovní podmínky. Daně nejlépe odvedou v nějakém daňovém ráji, takže ČR bude oholena dokonale.

Dalším problémem jsou zásahy České národní banky v rámci devalvace koruny. Je argumentováno, že čeští exportéři takto mohou vyvážet své levné výrobky do zahraničí. Jak ale říká docentka Švihlíková, toto má za následek prodávání našich výrobků pod cenou, neboli část výrobků vyvážíme zdarma. Oslabená koruna má také ten efekt, že se nám zdraží import a Česká republika potřebuje kvůli svému průmyslu mnoho surovin, které tímto způsobem budou dražší.

Mzdy českých pracovníků jsou také silně podhodnocené. Omezuje nás zahraniční vlastnictví. Vznikl fenomén zvaný pracující chudoba. Pokud se nezmění vlastnická struktura a pokud nezačneme vyrábět výrobky s vyšší přidanou hodnotou, tak mzdy pracovníků zůstanou podhodnocené už navždy.

V neposlední řadě bych chtěl samozřejmě uvést jevy s tímto vším související jako je bezdomovectví, vyloučené lokality, sociální problémy a chudoba vůbec. Všechny tyto jevy souvisí s tím, v jakém stavu se nachází naše země. Docentka Švihlíková vydala svou knihu v roce 2015. To znamená dávno před covidem, energetickou krizí, vysokou inflací, konfliktem na Ukrajině a v pásmu Gazy. Situace se tedy za posledních zhruba devět let rapidně zhoršila.

Jak z toho všeho tedy ven? Budu opět parafrázovat paní Švihlíkovou. Potřebujeme takovou vládu, která bude umět definovat, jaký je náš národní zájem. Vládu odvážnou, která se nebude bát „seknout“ do skutečných problémů, které nás trápí. Česká republika nesmí vyčkávat, jak už se stalo několikrát v našich dějinách. Musíme začít jednat sami a co nejdříve.

Na závěr bych chtěl vyzdvihnout český národ. I když se o nás říká, že jsme Švejkové, tak bych chtěl jen říct, že v době národního obrození jsme se postavili narůstající germanizaci a zachovali jsme si náš jazyk a kulturu. Z historie víme, že mnoho jazyků zaniklo, případně se staly takovými lokálními raritami (irština, velština, bretonština, alsaština atd.).

Přišel tedy náš čas na druhé národní obrození. Pojďme všichni do toho!!!