Epidemie lenosti

Nevím jak vy, ale poslední dobou pociťuji, že lidem kolem mě se nechce moc pracovat. Lépe řečeno, že nemají žádnou velkou motivaci pracovat.

A proč taky? Vždyť od toho tu máme stát. Ať se stát postará. Lidé si zvykli, že se o ně vždy někdo postará. Je to velký rozdíl proti tomu, co tady bývalo před druhou světovou válkou. Lidé se museli tehdy opravdu hodně snažit, aby si našli práci, aby si ji udrželi a vydělali na živobytí pro sebe a své děti. Naše první republika je toho dobrým příkladem. Panoval zde tvrdý kapitalismus a každému bylo darováno podle jeho schopností.

Po druhé světové válce došlo k obratu. Západ oprášil staré marxistické heslo „každému podle jeho potřeb“ a rozhodl se zavést sociální stát, který by lidem pomáhal v nouzi. Prvotní myšlenka byla jistě chvályhodná. V každé společnosti se nacházejí lidé, kteří zkrátka neměli to štěstí, a například nějakým zdravotním handicapem jim nebyl umožněn plnohodnotný život. Těmto lidem se určitě musí pomoci. Poslední dobou ale státní pomoc dosáhla takových rozměrů, že pokud nedojde k radikálnímu obratu, tak se celý sociální systém, a to nejen v České republice, ale v celé Evropě, zhroutí. Lidé natahují ruce pokaždé, když narazí na nějaký problém. Požadují nějaké finanční kompenzace, protože „něco“. A světe div se, je jim vyhověno. Notoričtí zneužívači státní pomoci si z toho udělali živobytí a zjistili, že si takto obstarají více finančních prostředků, než kdyby se zapojili do pracovního procesu.

Nedávno jsem četl starší článek od jednoho švédského mladíka. Popisoval v něm model sociálního státu ve Švédsku. Vzpomínal na své prarodiče, kteří před nějakými sto lety byli zvyklí se sami o sebe postarat. Chtít nějakou pomoc od někoho, bylo považováno za hanbu. Po druhé světové válce došlo k obratu a generace mladíkových rodičů už byla v tomto rozpolcená. Současní obyvatelé Švédska už jsou z většiny zvyklí na státní pomoc a jinak už si to ani nedovedou představit. Je to jeden z důvodů, proč se do Švédska za posledních pár dekád nahrnulo mnoho nepřizpůsobivých, kteří tento štědrý sociální systém dokáží hojně zneužívat. Snad proto v posledních volbách de facto vyhráli Švédští demokraté.

Nový majitel sociální sítě Twitter Elon Musk dal nedávno svým zaměstnancům na výběr. Aby firma Twitter přežila, tak budou muset zaměstnanci tvrdě pracovat a odvádět výjimečné výkony. Kdo na toto nechce přistoupit, tak má možnost odejít. Stovky zaměstnanců se rozhodly firmu opustit. Musk chce po nich zkrátka něco, čemu si už odvykli.

Podle nejnovějšího průzkumu Francouzského institutu pro veřejné mínění se i Francouzům nechce pracovat. Z průzkumu vyplývá, že 37 procent obyvatel země galského kohouta má menší motivaci k práci než před pandemií. Dvě třetiny dotázaných by byly ochotny pracovat méně za menší plat. Zhruba 41 procent lidí považuje volný čas za velmi důležitý, pouze 24 procent považuje práci za nejvyšší prioritu. Toto jsou poměrně alarmující čísla. Obávám se, že v České republice by výsledky výzkumu dopadly obdobně.

Nechápejte mě prosím špatně. I já mám rád své volno, své záliby a klid. Jsem pro to, aby stát byl solidární a pomáhal. Všeho ale musí být s mírou. Pomoc musí být zacílená na ty, kteří si ji zaslouží, jsou na ní existenčně závislí. Lidé, kteří mohou pracovat, by měli být ochotni se o sebe postarat, nikdo by jim zadarmo nic neměl dávat. Všechno je to o tom, jaké stát nastaví pravidla. Pokud stát vyhlásí heslo „pomůžeme všem“, tak toho lidé pochopitelně využijí, jejich motivace a chuť k práci se sníží. Pokud stát vyhlásí heslo „musíme pracovat a šetřit“, tak by se lidem měla motivace k práci vrátit. Své by o tom mohl vyprávět první ministr financí Československé republiky Alois Rašín.

Pojďme se pustit do tvrdé práce a nedovolme, aby nás Asie, a nejen ta, dohnala a předehnala.