Život s bipolární poruchou vs vztahy

Dnes Vám přiblížím život v jiné dimenzi - s psychiatrickou diagnózou a karamboly při pokusech o interakci s jinou osobou. Na čelo si rovnou můžu dát: „jsem blázen, ale fakt hodnej, zkus mě poznat“.

Třeba sami máte nějakou tu zkušenost, že jste potkali nějaký ten protějšek, který se Vám líbil, ale řekne Vám, že trpí třeba právě bipolární poruchou. Chápu, že pro „normálního“ člověka je to jeden velký vykřičník, a v hlavě zaburácí výstražný alarm: „Bože, je to blázen, od toho raději pryč.“ Zkusím Vám přiblížit, jaké to je právě pro toho člověka, který je ocejchován psychiatrickou diagnózou.

Tento článek je i o naději, že i člověk „ocejchovaný“, může najít toho pravého, kdo se z toho takříkajíc „nepo...“, bude Vám oporou, a bude si nakonec vážit toho, že jste takoví, jací jste. Je sice pravda, že co člověk, to jiný svět. Tudíž třeba se svou psychikou nepracují, a tam je mnohem obtížnější s takovým člověkem být. Kéž si všichni sáhneme vědomě na naše dno, a přijdeme na to, co jsme si v sobě nastavili tak moc špatně.

Zase to pojmu ze svých zkušeností. Je velmi těžké navázat nějakou interakci s další osobou. Mám problém už jen sama se sebou, natož pak s někým dalším. Vztahy všeobecně jsou těžké navázat, i udržovat. S „normálními“ lidmi, je velmi těžké mít jakýkoli vztah, neboť každý žijeme právě v oné jiné dimenzi. Jakmile Vás člověk opravdu pozná, a bere Vás, jací jste, je to opravdu výhra a takové přátelství může být na celý život, a já ho považuji za nesmírně cenné. Co se ale týká vztahů partnerských, to je teprve kumšt.

Někomu se třeba fyzicky líbím, přijdu mu zajímava, atd, atd. Ovšem ve chvíli, kdy řeknu, že mám bipolární poruchu, HPO, a další kámoše, ti slabší jedinci prchají v ten moment. Pak je tu skupina mužů, co už něco v životě zažili a jen tak se nezaleknou. Ovšem stačí fáze deprese (a to se mi skutečně stalo a už tehdy mi to přišlo vtipné), byl to jeden den v posteli, přítel přišel domů, a když mě viděl, řekl, že si něco zapomněl v autě, a už se nevrátil. Teď to samozřejmě dávám k dobru pro zábavu třeba při hospitalizaci. A pak jsou tací, kteří jsou skuteční muži, a chtějí mě takovou jaká jsem.

Jenže... Mám sama o sobě velký problém právě co se mužů týká. Velký strach, nedůvěra,.. A když někomu tu důvěru dám, jsem velmi zranitelná, a jako bych tím říkala: „můžeš mi snadno ublížit“. A to se taky v drtivé většině „jepičích“ vztahů nakonec stane. Povím Vám ale příběh jedné velké lásky, která vznikla právě v blázinci.

Poprvé jsem byla hospitalizovaná, a to v NUDZU v Klecanech. Šla jsem tam dobrovolně, a samozřejmě z mnohých filmů, si představovala to nejhorší. Nakonec to bylo nejlepší období mého psychicky narušeného života. Je tomu už zhruba 7, 8 let. A na kuřárně se seznámila s jistým Kubou. Okamžitě jsem se zamilovala, a to prosím po pětiletém bloku, co se mužů týká. Jeho pohled mi roztavil led kolem srdce a já byla v háji. Na seznámení v blázinci je úžasné to, že je jasné proč tam jste. A všichni jste tam na jedné lodi. Tehdy jsem se konečně zase smála, a balila kluka na Člověče, nezlob se. Nekecám. A on se po mnoha prohraných partiích zamiloval do mě. Vztahy tam byly sice tabu, ovšem my dva jsme byli veřejným tajemstvím. Láska jako trám, jen když jsem ho viděla ve frontě na večeři (léky), mé srdce jihlo a svět náhle vypadal, že i takový blázen jako já, má šanci na lásku. V té době to byl ten můj pravý, a doteď ho vnímám, jako svou životní lásku, kterou jsem po 3 letech sabotovala strachem z toho, že mi ublíží. A to tím nejhorším způsobem, jakým jsem mohla – podvedla jsem ho.

Prošli jsme si spolu mnohým, depresemi, mániemi, emočními bouřemi, mou praštěností (ta mi zůstala ještě z dob před nemocí), nakonec jsme se spolu tolik nasmáli, protrpěli, a oba jsme se brali takoví, jací jsme. Nebylo třeba nic vysvětlovat, jak se zrovna cítím, co znamená deprese, atd. Jelikož jsme měli oba stejnou diagnózu, toto jsme oba chápali. Samozřejmě každý depresi i mánii má nějakým způsobem odlišnou, odlišně ji řeší, vnímá, atd. Byli jsme snovým párem bláznů. I fáze deprese s ním byla snesitelnější, měla jsem někoho, kdo mi byl mou skálou, o kterou se mohu opřít, a to samé jsem byla já pro něj. To víte, kdo zažije něco tak nepopsatelného, jako je mráz deprese, která Vás vnitřně cupuje na kusy, dokáže si vážit těch krásných chvil, kdy máte v sobě něco pro nás tak cenného, jako je klid a mír. A hlavně jsme měli lásku a jeden druhého. Byl mi vším.

Jako ve všech vztazích, tak i v tom našem bláznivém, to začalo časem skřípat. Jelikož jsme depresi každý prožívali jinak, hodně jsme se odcizovali. Kuba v depresi mlčel, a snažil se ji zahnat hraním na playstatiounu, a já v posteli jako mumie pohřbená zaživa. Od té doby se hodně změnilo (vnímání nemoci, práce na sobě, atd), ale tehdy tomu bylo zkrátka takto. Mám mnoho chyb. Hodně z toho mi způsobovala mysl, která se mi snažila vnucovat myšlenky typu: „jsem k ničemu, se mnou musí být život hrozný, nezasloužím si nic dobrého, nakonec se stejně rozejdeme, nemohu být šťastná,...“ Problém byl ale v tom, že jsem tomu věřila. Sice jsme se nehádali (jak jsem psala, Kuba spíše mlčel), a já se utápěla v sebelítosti, linčovaní sebe sama, a jinými žůžo společníky. Po určité době, kdy jsem vycítila, že Kuba to se mnou i tak myslí vážně, a řekl, že by mě chtěl i požádat o ruku, zpanikařila jsem. Tak obrovský strach z toho, že jde „do tuhého“ vyvoval mé sebedestruktivní sklony, a nakonec ublížila nám oběma tím, že jsem ho podvedla. Otěže převzal strach, panika, šílená emoční bouře, že jsem udělala něco, abych unikla z tohoto strachu. Abych unikla před láskou. (neptejte se proč, protože prostě blázen). A tím byl konec. A zároveň začátek opravdového žalu, zlomeného srdce, které jsem si způsobila sama, sebelinč, který bych nepřála nikomu – oprávněný. Trvalo čtyři roky, kdy jsem pro něj truchlila. Dnes na něj vzpomínám s láskou, ale ta touha už opadla. Pokud by tento článek četl, veřejně se omlouvám za to, co jsem způsobila. Co vím, tak ještě ten den se nastěhoval k další hospitalizované, která tam kdysi byla s námi, a Kubu chtěla. Neměla jsem ji ráda, a pak už vůbec ne. Každopádně doufám, že je šťastný.

Nicméně po této lásce už přišly pouze ony vztahy „jepičí“, tedy v nejlepším případě pár měsíců. Těm mužům nemám nic za zlé, chápu, že žít s někým (řekněme složitým), jako jsem já, je opravdu náročné. Po posledním vztahu, který byl tedy opravdu něco v tom nejhorším slova smyslu, jsem se zařekla, že už se nebudu škrábat nahoru, ale zůstanu v té depresi, půjdu do té největší bolesti, abych konečně zjistila pravdu o tom, kde mám v sobě nastavený program koloběhu „držkopádů“, aby se už nemusel opakovat. Až to zjistím, jistě se s Vámi o to podělím.:)

Mějte se krásně!

Vaše Mia