Život s bipolární poruchou - kdy a jak mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti

Dnes Vám přiblížím, jaké jsou průvodní jevy k diagnóze - emočně nestabilní porucha osobnosti, a jaký je život právě s tímto peklem plném emočních bouří, nestabilitou, extrémismem, vyhrocenémi reakcemi i nevinné akce,...

Emočně nestabilní porucha osobnosti mě vlastně doprovází celý život, jen jsem o tom nevěděla. Až při poslední hospitalizaci, která byla opět v NUDZU v Klecanech, byla tato diagnóza odhalena, a mohla jsem tím trochu více pochopit, proč je můj život jeden velký extrém. Aneb – kde mají hranice hraničáři? Nikde a všude.

Při oné hospitalizaci mě měl na starosti psychiatr, se kterým jsem měla jistý problém. Nedokázala jsem v něm vidět autoritu, a mé jednání sice bylo (jako vždy a při všem), naprosto spontánní, bez přemýšlení o tom, zda je oprávněné.

Tehdy si všiml mé emoční nestability, kdy vše vidím buď bílé, nebo černé. Velké extrémy – ve všem je to „buď, anebo“, určitá afektivnost, kdy jsem měla pocit, že jsem naprosto v právu, a absolutně si neuvědomovala, že reaguji minimálně přehnaně. Řekl mi, že tato diagnóza na mě sedí jak hrnec na sedinku. A dal mi o emočně nestabilní poruše přečíst, jak vlastně takový člověk, jenž je v osidlech tohoto pekla na zemi, prožívá život. Bohužel, při čtení toho nebylo mnoho, s čím bych u sebe nesouhlasila. S určitou pokorou jsem musela uznat, že čtu sama o sobě. Není vůbec jednoduché si toto přiznat a už vůbec to přiznat ostatním. Náhle bylo vše rozmazané, a já si schoulená v děsivém klubíčku, promítla celý život, který byl už od dětství opředen touto poruchou. Tolik jsem díky této nemoci způsobila – sobě i ostatním. Tolik bolesti, tolik šíleností, které jsem kdysi považovala, že je jakási má „svoucnoust“, bylo náhle pojmenováno – emočně nestabilní porucha osobnosti. Se všemi klady, ale zejména mínusy. Neustále jsem se ocitala ve vyhrocených situacích, s ještě vyhrocenějšími emocemi. Opravdu si zkuste svou nejsilenější emoci vynásobit tisíckrát, a dostanete jakýsi náhled do života a všech emocí, reakcí, zrkátka bytí, člověka, co trpí emočně nesabilní poruchou.

Je to, jako byste žili v děsivém chaosu sebe sama, interakcemi s ostatními, kdy si vše berete příliš osobně, a dokážete udělat nejen z komára velblouda, ale z ničeho udělat třetí světovou. Díky tomuto nerozpoznanému onemocnění, jsem v podstatě přišla o drtivou většinu přátel, rodinu. Neboť nikdo z nich netušil, co se ve mně odehrává, a že v mnohých afektech, vypjatých reakcí, extrémismech, se skrývá porucha. Náhle vyvstala otázka díky sebereflexi – jak mít nadhel v emočních bouřích? Jak vlastně s tímto žít? Byla jsem si jistá tím, že nejen srach z důvěry, ale i strach, že bych mohla někomu ublížit, nenechám k sobě raději nikoho příliš přiblížit. Stačí, že trpím já, nemusí tím trpět mé okolí. V jediném momentu jsem opět chtěla zemřít. Bylo to svým způsobem mnohem horší, než první diagnóza – bipolární poruchy, ale k tomu tato hrůza se zdála být nepřekonatelná. Byla jsem jí naproso lapena. Vyznat se v sobě, to už je téměř až bolestně vtipné. Ovšem nejhorší „hraničář“ je ten, který si to nikdy nepřizná, a raději žije ve svém iluzorním světě. Patřím do skupiny lidí, co si toto nejenže přiznají, ale snaží se z toho vytěžit to nejlepší. Tedy nejenže si uvědomovat snad každý okamžik bytí, ale i držet neuchopitelný chaos mysli a emocí, a i přes toto se snažit být lepším člověkem.

Říká se, že Bůh nikomu nedá na bedra víc, než dokáže unést, ovšem mě velmi přecenil. Věřte mi, že mým největším přáním a snahou, je žít v harmonii. A můžu říct, že v tomto hurikánu, je harmonie skoro cizí slovo. Ovšem i přes to se snažím o nadhled, lásku, pokoru,... Ovšem můj poslední vztah s mužem byl velkou ukázkou a zrcadlem, že s námi opravdu není jednoduché existovat. On sám má poruchu osobnosti, ovšem nepřiznanou, což je horší. Je tedy pravda, že vedle něho jsem si připadala jako reklama na duševní zdraví, ale poskytl mi cenné zrcadlo.

Jak už jsem psala v jiném článku, momentálně jsem ve stavu, který je opravdu hluboké deprese, kterou ale chci prožít vědomě, a najít v oněch hlubinách vlastní duše klíč k toužené rovnováze a harmonii. Mnohým to může přijít jako naprosto nemožné, ale opravdu pevně věřím v to, že ze všeho je cesta ven, když člověk žije vědomě a zcela přítomen. To mi tehdy dala má první mánie. Právě v takovém stavu bytí jsem byla. Rozhodně nechci nikomu ublížit tím, že nevím, co dělám. Ale naopak pomoct těm, kteří v takové bouři jsou. Sama jsem se dala za „pokusného králíka“, a najít cestu ven z depresí, emočních bouří, nesnesitelnosti bytí, atd. I proto jsem o tom všem začala veřejně psát. Těch lidí je mnoho, a třeba spolu najdeme cestu ven, cestu k uvědomění, k naší opravdové podstatě, cestu k harmonii. Není to sprint, ale běh na dlouhou trať. A děkuji všem, kteří i přes všechno, jsou tu pro mě. Jsou to pro mě světci. Už proto, že pro „normálního“ člověka je naprosto nepředstavitelné a nepochopitelné, v čem se nalézám já. Kéž mi odpustí lidé, kterým jsem kdy ublížila, aniž bych chtěla. Není to žádná omluva, ale skutečně za tím stojí emočně nestabilní porucha osobnosti, kdy rozeznat, že je člověk skutečně nějak v právu a kdy jedná naprosto absurdně a ve vyhroceném stavu, je nesmírně těžké.

Každému, kdo tímto trpí, držím palce a soucítím. I každému, kdo s takovým člověkeme žije – jste opravdu silní lidé, nenechávejte takto porouchaného člověka samotného, potřebuje Vás a Vaši lásku. Sama bych si přála mít partnera, který by mi byl oporou, ale už kvůli velké nedůvěře, a zároveň strachem, že někomu ublížím, si nejsem jistá, jestli k sobě takového člověka dokážu pustit.

Kéž Vám tento článek dá nějaké odpovědi, a pokud máte třeba nějaké otázky, napište, o čem by bylo dobré napsat více.

Děkuji, Vaše Mia