Kam směřuje čínská civilizace

Singapur aspiruje na pozici New Yorku 21. století. Proto není od věci si poslechnout, jak vidí vzestup Číny diplomat, politolog a autor několika bestsellerů Kishore Mahbubani žijící v Singapuru.

Singapur je městský stát, který má strategickou pozici uprostřed čínské, indické a muslimské civilizace. První z těchto civilizací je již číslem jedna, pokud váhu zemí poměřujeme podle HDP, a indická může být v polovině 21. století číslem dvě, říká Kishore ve své prestižní Gordonově přednášce, kterou přednesl v březnu 2021 na Kennedyho fakultě Harvardské univerzity v USA. Přednáška je uvozena provokativní otázkou, co se změní, až se Čína stane vedoucí silou světa.

K tomu je třeba si nejprve odpovědět na dvě jiné otázky:

1. Jaké jsou cíle a aspirace Číny?
2. Jakým způsobem vztahy USA a Činy ovlivňují vzestup Číny?

Než ale odpoví na tyto otázky, uvádí Kishore tři příběhy z bankovního sektoru, které ilustrují současné chování největší světové velmoci.

Příklad prvý. Po dlouhou dobu byl přebytek vývozu z Číny do USA kompenzován čínskými nákupy amerických pokladničních poukázek. Na vrcholu globální krize v roce 2008 vyslal prezident Bush do Číny svého zmocněnce a požádal tamní vládu, aby nepřestala věřit dolaru a nadále nakupovala americké pokladniční poukázky. Cílem bylo udržet globální finanční stabilitu garantovanou dolarem. Jen o měsíc později, v listopadu 2008, FED oznámil opatření, v jehož důsledku bylo možno zahájit masivní tisk dolarů pro nákup amerických pokladničních poukázek. Tento krok akceleroval úvahy o přehodnocení pozice dolaru coby rezervní měny.

Příklad druhý. V nedávné době USA potrestaly několik zahraničních bank včetně HSBC, RBS, UBS, Credit Swiss, Standard Chartered. Například posledně jmenovaná banka byla pokutována částkou 340 miliónů dolarů za transakci s Iránem. Z pohledu běžného Američana je to naprosto přijatelný postup, neboť Irán je v USA prezentován jako synonymum pro zlo. Už méně Američanů si ale uvědomuje, že Standard Chartered je banka se sídlem v Anglii, a jako taková neporušila žádný anglický zákon a neporušila ani žádné sankce Spojených národů.  Platba ale proběhla přes clearingový systém v New Yorku a dolary tímto vstoupily na půdu regulovanou zákony Spojených států. Jde o zásah, který se označuje jako extra teritoriální uplatnění vnitřních zákonů USA. Jde o zneužití globální instituce k uplatnění vlastních vnitřních zákonů.

Příklad třetí. Nedávno USA pohrozily Rusku vyloučením z globální organizace Swift, která zabezpečuje bezpečný platební styk prostřednictvím telekomunikační sítě SWIFTNet a slouží zejména k mezinárodnímu platebnímu styku. Opět jde o zneužití globální instituce v zájmu bilaterálního vztahu USA s Ruskou federací.

Vraťme se ale k otázce, jaké jsou cíle a aspirace Číny. První zásadní skutečnost, kterou je třeba si uvědomit, je, že ač vedena komunistickou stranou, tak zřetelně nechce ve světě prosazovat myšlenky komunismu, tak jak jsme byli v době studené války zvyklí od Sovětského svazu. Aspirací Číny je obnovit čínskou civilizaci. Co to znamená?

Historická zkušenost Číny je zdrojem jednotícího imperativu, nikdy více nezažít ponížení, které Čína ze strany Západu prodělala během sta let od poloviny 19. století do poloviny 20. století. Jmenujme Brity vyvolanou opiovou válku v roce 1842, Boxerské povstání v letech 1899-1901 potlačené intervencí Západu (Francie, Rakousko-Uhersko, Německo, Itálie, USA, Velká Británie, Rusko, Japonsko) a japonská expanze do Číny v kontextu druhé světové války zahájená anexí Mandžuska.

Aspiraci Číny dokonale vystihl Si Ťin-pching ve svém projevu v březnu 2014 v UNESCO: „Naším cílem je uskutečnění snu obnovy národa, prosperity země a štěstí lidu. Naším snem je vyvážené a postupné zlepšování, ve kterém se vzájemně harmonicky posilují jak materiální, tak kulturní aspekty života. Bez podpory čínské civilizace tento sen neuskutečníme.“ Z tohoto pohledu by se dle Kishora Čínská komunistická strana měla přejmenovat na Stranu čínské civilizace. Tady si neodpustím vlastní komentář. Rozumím tomu tak, že jde o praktické uplatnění pohledu na svět, ve kterém je třeba neustále usilovat o harmonii dvou aspektů kosmického řádu jing a jang. Na rozdíl od západního pohledu na svět, který jej vidí pohledem boje dobra a zla.

Bohužel západní pohled na Čínu je jiný. Ať již otevřete Wall Street Journal, The Economist, New York Times a další americká (a česká?) periodika, nabudete pocitu, že nejlepší a současně jediné řešení pro Čínu je kolaps komunistické strany a zavedení demokratického systému. Zde Kishore provokativně říká, buďte opatrní ve svých přáních, pokud bude Čína více demokratická, prohloubí se čínský nacionalismus, a v důsledku toho se bude Čína chovat mnohem agresivněji, než se chová dnes. Věří, že je třeba nechat vývoj v rukou současné moci, která usiluje o harmonický rozvoj jak ekonomiky, tak i kultury a společnosti.

K druhé otázce Kishore říká, že je pro něho překvapivé, jak stabilní byly a jsou čínsko-americké vztahy a klade si otázku proč? Zde je třeba přiznat USA zásluhu za zvládnutí vztahů s Čínou, a to od prvních kontaktů v době Henryho Kissingera, ale hlavně po roce 1989, kdy po násilném potlačení demonstrací na náměstí Nebeského klidu došlo k vzájemnému ochladnutí.  Bill Clinton ještě ve svém volebním projevu říká, že nikdy neobejme řezníka z Pekingu, nicméně o rok později, v listopadu 1993, kdy došlo k  prvnímu osobnímu setkání obou prezidentů v Seatlu, se k překvapení všech vzájemně objali. Původně zřetelné napětí ve výrazu čínského prezidenta viditelně opadlo.

Pro udržení vztahů s Čínou udělalo USA ze své strany hodně. Pomohly dostat Čínu do WTO. Po dlouhou dobu byly umírněné s prosazováním zájmů Tchaj-wanu. V USA vystudovalo 275 000 čínských studentů, kteří se postupně zařadili mezi elity čínské společnosti.

Čínský stát se recipročně choval velmi zdrženlivě k řadě mezinárodních událostí, včetně amerických přehmatů. Kishore uvádí příklad bombardování čínské ambasády v Bělehradě v roce 1999. Podle USA k tomu došlo náhodou, Čína v tom viděla úmysl, a přesto toto ponížení přešla.

Co je ale podle Kishora podstatné, a co chce ve své přednášce zdůraznit je, že Američané po mnoho let požadují po Číně, aby byla zodpovědným členem globálního systému. A tady je třeba říci, že v zahraniční ne vždy bývá USA takto viděna. Na počátku přednášky Kishore uvedl úmyslně tři příklady zneužití globálních institucí bankovního systému, aby demonstroval unilaterální chování USA v zájmu prosazení vlastních zájmů. Vychází přitom z desetileté zkušenosti diplomata v OSN, organizace, kterou Američané založili a v současnosti podkopávají.

Nakonec uvádí citát z vystoupení Billa Clintona v roce 2003 na univerzitě Yale k charakteru uplatnění moci USA: „A co se týče absolutní svobody uplatnění moci, tak je třeba pro nás přijmout určitá omezení a snažit se vytvořit svět, který se řídí partnerstvím a takovými způsoby chování, abychom v tomto světě chtěli žit i tehdy, až nebudeme vojenskou supervelmocí.“ Tento výrok již nikdy později nezopakoval, neboť pro amerického politika je pochybnost o vojenském prvenství sebevraždou.

Dle Kishora by Američané měli začít uvažovat o světě, kdy nebudou první, možná ani ne druzí, potom se jejich zájmy dramaticky změní. Nemají mluvit o tom, jak zachovávat globální systém, ale svými skutky jej zachovávat. Znamení doby vidí i v reakci světa na čínské rozhodnutí v roce 2016 založit Asijskou infrastrukturální investiční banku. USA se nerozumně pokusily tuto instituci blokovat. To, že je v tomto pokusu nepodpořila Velká Británie, jejich spojenec číslo jedna, je signálem, že jiné země se již připravují na svět, který nebude dominován pouze USA.

Závěrem si Kishore odpovídá na otázku postavenou v úvodu přednášky. Budoucí chování Číny jako velmoci k ostatním bude hluboce ovlivněno současným chováním USA jako světové velmoci k Číně.

Kishora Mahbubani pracoval v letech 1971-2004 pro ministerstvo zahraničí Singapuru postupně jako velvyslanec v Kambodži (v době války), Malajsii, USA, a nakonec jako velvyslanec při OSN, kde byl v letech 2001-2002 prezidentem bezpečnostního výboru OSN. V letech 2004-2017 byl děkanem Lee Kuan Yew fakulty veřejné politiky Singapurské univerzity. Napsal několik knih, věnované současnému směřování světa, které se staly bestsellery. Mezi ně patří i knihy s provokativními názvy „Has the West Lost it?“ „Has China Won?“

Odkaz na plné znění přednášky:

https://www.youtube.com/watch?v=RO3izbn201s