Co nám říkají stromy

Na první dubnový víkend jsme měli naplánovánu výpravu z Nového Boru na Nordcap, nejsevernější bod Čech, cestu do Zadní země rozprostřené až za věncem hor vytyčujících Českou kotlinu, země, která svým rázem připomíná odkaz Sudet. Teploty hned první den klesly pod bod mrazu a my jsme se ve svých stanech probudili do zasněžené krajiny.  Není divu, že tímto překročením hranic běžného komfortu jsme posunuli i svoji perspektivu vnímání světa za běžný standard. Z horizontu našeho vnímání zmizela energetická krize, inflace, dezinformace, dezinformace o dezinformacích i válečné konflikty v Jemenu, Sýrii a Ukrajině. Virtualita se zredukovala na mapy.cz. Čtenář by možná očekával útěšnou pointu klidu a míru v lůně přírody vykoupenou jistým bojem o zachování minimálního tepelného komfortu. K tomu ale nedošlo, cestou jsme procházeli skalní útvary Českosaského Švýcarska a před námi se neotevřela žádná romantická krajina, ale krajina lesního zmaru, krajina zdevastovaná suchem a škůdci, stejně jako mentální krajina české společnosti zbrázděná epidemii covidu a komentovaná hláškami na Twitteru.

Vzpomněl jsem si na knížky Petera Wohllebena. Ve svém díle se tento solitér mezi německými lesníky snaží propagovat význam lesa pro ekosystémy Evropy severně od Alp, především význam původního dubového lesa. Ve svém revíru se mu podařilo nastavit nestandardní ekonomický model, v důsledku kterého není závislý na příjmech z těžby dřeva. Jeho zásluhou se ve veřejném prostoru objevuje zcela nový pohled na život stromů a lesních společenství, popisuje, jak duby spolu komunikují, přizpůsobují se během života vývoji podnebí, pečují a vyživují svoje semenáčky. Les už není množina nezávislých stromů, ale vzájemně propojené a integrované společenství živých a vnímajících bytostí.

Vraťme se ale zpět do Čech, kde nám rozsáhlé části lesů v posledních třech letech doslova mizí před očima, přibývá prázdných proluk na horizontu a na cestě po zalesněném hřebeni objevujeme nečekané výhledy do kraje. I zde, v Zadní zemi, kterou procházíme, si smrt našla oběti především v řadách jehličnanů. Ale i uprostřed tohoto zmaru lze číst osudy jednotlivců, ne lidí, ale stromů.  Život se u stromů, stejně jako u lidí, zapíše do tvaru kmene, vzhledu jeho koruny, vidíte rány způsobené vichřicemi, ale také nešetrnými zásahy těžkými stroji. Jsou stromy statné, stromy krásné, stromy zkroucené, stromy vítězné, stromy přežívající a nakonec stromy, které to už vzdaly. Bohužel v České krajině je vidět stále méně starých stromů, stromů nesoucí ch obraz celých století, většina stromů se dožívá sotva dospělosti a hurá s ním na pilu.  Inu, nakonec to není nic až tak překvapivého ve světě spravovaném pánem tvorstva, kolik znáte opravdu starých slepic a přitom slepice je nejrozšířenější druh na světě.

Tentokráte mne na naší cestě zaujala, a vlastně pro tento příběh inspirovala dvojice stromů, listnáč držící v náruči mrtvou borovici. Živý držící v náruči mrtvou. Představoval jsem si, jak to ten listnáč asi nesl, když se mu podél kmenu, mezi jeho větvemi rychle drala nahoru mladá borovice. Možná nemile, možná se stoickým klidem a možná i s určitým potěšením, ale ve výsledku si byla tato dvojice osudem předurčena žít v těsném objetí. A tak sdílely společné místo v čase a prostoru, jejich kmeny se dotýkaly, jejich větve se proplétaly a vzájemně soutěžily o sluneční paprsky. Mladá borovička náramně pospíchala, aby se vymanila z jeho stínu a zabrala si svoje místo na výsluní. Možná pospíchala až příliš rychle, možná na úkor svých kořenů, kdoví, moje fotka ji zachytila předčasně uschlou v objetí svého životního druha.