Vypuzení boromejek z českobrodské nemocnice – 50. léta

„Co přinese tento rok každému jednomu z nás? Nevíme, jen to víme pevně, že osudy jednotlivců i národů řídí všemocný Bůh. A když je Bůh s námi, proč bychom se báli, proč bychom se třásli?“

V 50. letech 20. století politika nesmlouvavě vstupovala do života lidí a převracela jej naruby. Ušetřeny nezůstaly ani sestry Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského z českobrodské nemocnice. Slova z jejich kroniky z počátku roku 1951 svědčí o víře, ale možná i ledacos vypovídají o obavách, které v této neklidé době sestry měly. Pro socialistické zdravotnictví, jež se mělo stát výkladní skříní mladého lidově demokratického státu, bylo působení „náboženských fanatiček“ v hábitech přežitkem, jehož je zapotřebí se co nejrychleji zbavit.

Jenže ono to nebylo tak snadné. Zatímco většinu řádových sester v Československu komunisté „uklidili“ do centralizačních klášterů a výrobních podniků v pohraničí, řeholnice pracující ve zdravotnictví nebylo kým jiným nahradit. Kvalifikovaný civilní personál nebyl k mání a dokud se to nezměnilo, nezbylo komunistům než řeholnice strpět a nějak zařídit, aby se nestavěly do cesty jejich budovatelskému úsilí.     

Na úrovni jednotlivých zdravotnických zařízení měl tuto agendu na starost okresní církevní tajemník. V okrese Český Brod jím byl Václav Přistoupimský. V září 1949 navštívil čerstvě zestátněnou nemocnici, aby navázal první kontakt se sestrami. Matku představenou Onesimu, známou svými „reakčními“ postoji, o návštěvě neinformoval a vše provedl za jejími zády. Když se o tom dozvěděla, stěžovala si předsedovi závodního výboru KSČ. Výsledkem následné hádky byl její okamžitý odchod z Českého Brodu. Novou matkou představenou se stala sestra Theodula.   

Kromě ní na pozici vrchní sestry působilo v nemocnici dalších jedenáct řeholnic. Po jedné pracovaly v laboratoři, na chirurgii, gynekologii a v kuchyni. Dvě sestry pečovaly o ženy na interním oddělení a další dvě se staraly o muže. Tři sestry měly na starost pacienty na operačních sálech. Boromejky žily v klauzuře přímo v areálu nemocnice. Na rozdíl od civilních pracovníků byly připravené kdykoliv nastoupit do služby. Lékaři je považovali za nejspolehlivější pracovnice. Kvůli personální nouzi a narůstajícímu počtu pacientů se práce přesčas stala pro sestry běžnou součástí jejich života. Bylo to únavné, ale mělo to jednu výhodu.

Církevní tajemník sestrám přidělil politického vychovatele a naplánoval pro ně pravidelná ideologická školení. K žádnému nikdy nedošlo. Theodula je vytrvale odmítala s odůvodněním, že jsou sestry přetěžovány a nemají čas. Přistoupimský, i když se ji hodně snažil přesvědčit, byl vůči jejímu odporu bezbranný. Vyčítal jí, že se staví „po bok těch, kteří harašejí zbraněmi a připravují novou ještě strašnější válku,“ ale věděl stejně dobře jako ona, že pro nemocnici jsou boromejky nenahraditelné a že je nelze k účasti na školení nebo mírových manifestací přinutit vyhrožováním. S nelibostí sledoval, jak se zapojují do náboženských slavností, zatímco jeho plánovaným aktivitám se z nedostatku času vyhýbají. Velké úsilí vynaložil k tomu, aby je alespoň přiměl k účasti na volbách v roce 1954.

Atmosféra těch let byla poznamenána politickými procesy s představiteli katolické církve. Generální matka představená československých boromejek Bohumila byla za zločiny velezrady a vyzvědačství odsouzena ke dvacetiletému trestu vězení a stíhány byly i další členky kongregace. V Českém Brodě se naproti tomu žádné velké drama nekonalo. Církevní tajemník se jen snažil vrazit klín do jednoty zdejšího řeholního společenství.

Za sestrami pravidelně docházel, hovořil s nimi a na základě zjištěných informací si je rozdělil do tří skupin podle horlivosti náboženského cítění a loajality k matce představené. Zatímco do prvních dvou zařadil ty, které charakterizoval jako „bigotně nábožensky založené“ a poslušné „sestře matince“, do třetí skupiny zahrnul čtveřici sester s údajně kladným vztahem k novému zřízení a vlažnější oddaností k povinnostem řeholního života. Na ně se pak soustředil s cílem pomoci jim opustit kongregaci. Nutno dodat že neúspěšně a můžeme jen spekulovat z jakého důvodu.  

O boromejkách získával Přistoupimský informace také od spolehlivých soudruhů, zaměstnanců nemocnice. Podezíral sestry (a zřejmě oprávněně) ze zakázané náboženské agitace mezi pacienty. Obával se jejich negativního vlivu na jejich „neuvědomělé“ civilní kolegyně, o kterých věděl, že jsou věřící. Do svých zpráv neopomněl zaznamenat účast čtyř řeholnic na svatbě jedné z nich včetně skutečnosti, že ženichem nevěsty byl člen strany. Boromejky byly téměř pod neustálým dohledem.

Zákon z roku 1950 přinesl změnu finančního odměňování. Zatímco dosud provozovatelé zdravotnických zařízení posílali peníze kongregaci a matky představené následně vyplácely sestrám kapesné podle potřeby, nově měla každá jednotlivá sestra pobírat plat. Kongregace to chápala jako nežádoucí snahu státu získat nad ní větší moc, protože pobírání platu dělalo z řeholnic de facto státní zaměstnance. Sestry navíc byly vázány slibem chudoby, takže kromě základního oblečení a drobných osobních věcí, nesměly vlastnit žádný větší majetek a finanční obnos.

Boromejky v Českém Brodě odmítaly pobírat plat a sveřepě hájily zbytky své autonomie i v jiných oblastech, například když chtěl Přistoupimský rozhodovat o jejich dovolených a vyžadoval, aby byl dopředu informován o absencích na pracovišti. Theodula to nehodlala připustit a ostře se proti tomu postavila. Církevní tajemník si její výhrady zapsal slovy: „nejsou žádní otroci, že je to omezování svobody a že stejně nepobírají žádný plat, tak co po nich ještě chceme?“

Kromě řeholnic samotných poutala pozornost církevních tajemníků nemocniční kaple sv. Prokopa, do které docházeli na bohoslužby lidé „postiženi únorem“ např. bývalí živnostníci a zemědělci z okolních vesnic. Přistoupimský přiměl vedení nemocnice, aby zajistilo, že svatostánek bude sloužit výhradně jen pacientům a nemocničnímu personálu. V praxi se toto omezení moc nedodržovalo, protože po třech letech Přistoupimský opětovně řešil stejný problém. Kaple byla trnem v oku i jeho nástupci Karlu Chvojkovi, který o ní do hlášení v roce 1956 napsal, že je „výrobnou církevních křtů na okrese.“

Z výše popsaného bychom mohli nabýt dojmu, že církevní tajemníci tahali v boji proti boromejkám za kratší konec lana, ale ve skutečnosti se jim dařilo dosahovat svých hlavních cílů, i když o dost pomaleji, než si přáli. V roce 1953 došlo k výměně Theoduly na pozici vrchní sestry za civilní pracovnici (Theodula dál v nemocnici sloužila). O dva roky později byl počet sester redukován na devět a konečně v listopadu 1959 byly vypovězeny všechny. Do poslední chvíle byl na ně vyvíjen tlak, aby se vzdaly řeholního života a zůstaly v nemocnici dál v zaměstnaneckém poměru. Žádná ze sester této nabídky nevyužila. Za každou z nich muselo vedení nemocnice přijmout dvě nové civilní zaměstnankyně.

Zrušené nemocniční kapli se začalo přezdívat „Rudý koutek“, protože se v ní po odchodu sester konaly schůze ROH (dnes tu najdete pedagogicko-psychologickou poradnu). V roce 1960 byla ukončena existence okresu Český Brod a s tím zanikla i funkce církevního tajemníka (agenda přešla pod okres Kolín). Českobrodská nemocnice pozbyla okresního významu a její další rozvoj začal stagnovat. Odchod boromejek, které v nemocnici sloužily od jejího založení v roce 1905, jakoby předznamenal konec éry jejího největšího rozmachu a začátek pozvolného úpadku v následujících dekádách, jakoby zrušením kaple sv. Prokopa ztratila nemocnice přízeň, kterou jí světec spolu s modlitbami sester vyprošoval.

Poznámka: Při psaní článku jsem čerpal informace především z bakalářské práce Kateřiny Štrofové Nemocnice jako místo vztahu komunistického režimu a římskokatolické církve po únoru 1948 a diplomové práce Jindry Junové s názvem Okresní církevní tajemníci na okrese Český Brod v padesátých letech 20. století. Omezování katolické církve ve světle církevních pramenů. Dostupné online.

Foto v perexu: Matka představená Theodula