Transporty smrti na trati Kolín - Úvaly

Mrazivé lednové odpoledne, vlak s otevřenými nákladními vagony projíždí polabskou rovinou. Veze stovky vyhublých podchlazených mužů i žen oblečených do vězeňských hadrů, papírových pytlů od cementu a proděravělých dek. 

Už několik dní nejedli, nepili. Netuší, kam míří a jak dlouho to celé potrvá. Někteří z nich za jízdy z vlaku vyskakují. Doufají, že budou mít štěstí a zachrání se, nebo to utrpení chtějí co nejrychleji skončit? Ozývá se střelba. Pokus o útěk se trestá okamžitou smrtí. Vlak po zasněžené krajině trousí anonymní těla s vytetovanými čísly na levém předloktí…

V lednu 1945 blížící se východní fronta donutila nacisty zrušit koncentrační tábory v Polsku. Bylo třeba se urychleně zbavit vězňů, nepohodlných svědků, nejlépe je zabít, přemístit, utýrat cestou. Evakuační transporty mířily na západ a na jih, do Mauthausenu, Buchenwaldu, Bergen-Belzenu, Oranienburku, Ravensbrücku, Terezína. Obzvlášť děsivé byly ty s označením 90858 a 6226, které našim regionem projížděly 24. ledna, tři dny před osvobozením Osvětimi, své výchozí stanice. Přezdívalo se jim „transporty smrti“. Jejich „náklad“ byl určen k likvidaci.

Vlak 90858 přijel do Kolína ze směru Česká Třebová ve 12:20 a zdržel se tu do 14:33. Pravděpodobně příjezd tohoto transportu zachycuje několikavteřinový filmový záběr náhodně pořízený amatérským kameramanem Jindřichem Kremerem schovaným kdesi v budově lihovaru. Druhý vlak 6226 s více než dvěma tisíci vězni ve čtyřiceti třech uhelných vagonech dorazil kolem 18. hodiny a zdržel se zhruba do 19:30. Vězni nemohli tušit, že stojí jen pár stovek metrů od Draslovky, jedné ze dvou továren na Cyklón B, jehož smrtícím účinkům v plynových komorách dost možná podlehl někdo, koho dobře znali, milovali. Někteří se odvážili vyklonit z vagonu, seskočit, nabrat do dlaně sníh, získat alespoň trochu vody. Podle historických pramenů došlo u obou transportů ke střelbě. Po odjezdu vlaků z Kolína zůstalo na místě ležet šest mrtvých mužů a tři těžce zranění.

Minimálně jeden z transportů krátce zastavil také v Českém Brodě, kde zaměstnanci dráhy riskovali své životy, když nešťastníkům do vagonů házeli kusy chleba. Vlaky mířily do Prahy-Libně a druhého dne pokračovaly v jízdě pod změněnými čísly dál, jeden přes Budějovice do Matthausenu a druhý na západ k Plzni. S přibývajícím časem a najetými kilometry rostl počet obětí. V jižních Čechách jsou pohřbeny stovky mrtvých. V úseku mezi Kolínem a Úvaly dlouhém 39 km nebyla situace ještě tak drastická, ale i tady přicházeli lidé o život. Ve Velimi byly nalezeny tři mrtvoly, jedna z nich s průstřelem hlavy. U Tatec se našlo tělo vězně, které bylo z vlaku zřejmě vyhozeno už mrtvé. U Českého Brodu se posbíralo sedm mrtvých mužů a jedna žena. Tři z nich zemřeli násilnou smrtí. Poblíž Tuklat se podařilo z vlaku vyskočit dvěma lidem. Ostrahou byli zastřeleni a jejich těla odvezena do Prahy.

„Druhý den četnické hlídky pátraly zde a podél celé tratě, zda se zde neskrývá nějaký utečenec. Nenašly a nechytily žádného, až později lidé mezi čtyřma očima se svěřovali, že viděli utečence, ba že mu poskytli kus chleba i oděvu,“ dočteme se v klučovské kronice a také v dalších kronikách najdeme podobné vzpomínky. Nejlépe zdokumentovaným případem úspěšného útěku je skupina sedmi mužů, která vyskočila z vlaku v úseku u Velimi. Dva z nich pro neschopnost chůze na trati umrzli, nicméně zbývajícím třem Rusům, Polákovi a Rumunovi se podařilo dostat do lesa poblíž Sokolče.

V lese jménem Bor se utečenci potkali s Františkem Čihákem, který sem pravidelně chodil za třemi uprchlými sovětskými zajatci skrývajícími se zde už od srpna předchozího roku. Čihák jim společně s dalšími obyvateli okolních vesnic pomohl vybudovat provizorní úkryt a v následujících měsících je zásoboval potravinami, ošacením i zbraněmi. Když jedenáct dní po útěku zemřel v nevyhovujících podmínkách dočasného úkrytu Polák Hänkel Epstein, vybudovali si uprchlíci o kilometr dál bytelnější podzemní úkryt, v němž se společně dočkali květnového osvobození.

Dalším příkladem úspěšného útěku je případ Polky (její jméno prameny neuvádí), která se po průjezdu transportu Českým Brodem rozhodla spáchat sebevraždu skokem z jedoucího vlaku. Tato devatenáctiletá žena měla nečekaně velké štěstí. Skok nejenže přežila, ale dokonce unikla pozornosti německých dozorců, kteří stáli v budkách brzdařů a stříleli po každém, kdo vylezl na vagon. Ženě se podařilo dojít do Štolmíře a vyhledat pomoc místního rolníka Václava Miškovského, který ji u sebe doma tajně ukrýval až do konce války (při domovních prohlídkách ji prý schovával v pilinových kamnech). Polka se později usadila v Austrálii a Štolmíř znovu navštívila v 70. letech.

O podobné štěstí naopak nemohou mluvit dva jiní uprchlíci, kteří o něco dál také úspěšně vyskočili z vlaku (možná jde o výše zmíněnou dvojici z Tuklat). Došli sice až do Úval, ale tam ke své smůle požádali o pomoc Antonína S., který je udal veliteli místní četnické stanice. Polehčující okolností pro udavače budiž ta, že velitel četníků Eismann u něho shodou okolností bydlel v podnájmu, takže mohl mít strach ze snadného odhalení či provokace. Napomáhání uprchlíkům bylo těžce trestáno.

Transporty smrti z ledna 1945 traumatizovaly obyvatele vesnic a městeček podél trati. „Bylo slyšeti lidský řev až do vesnice,“ zapsal do pamětní knihy kronikář Klučova. S památkami na jejich hrůzný průjezd se lze na Kolínsku setkat i po téměř osmdesáti letech, a to nejen v kronikářských zápisech, ale zejména v podobě hrobů anonymních obětí (identifikace na základě vytetovaných čísel se nikdy nepodařila).

Na novém židovském hřbitově v Kolíně můžeme navštívit hrob šesti bezejmenných mužů z kolínského nádraží. Na velimském hřbitově nelze přehlédnout náhrobní kámen s třemi vězeňskými čísly (byť byli mrtví nejspíš Židé, dostal pomník překvapivě podobu latinského kříže s trnovou korunou). Na skramnickém hřbitově se nalézá hrob vězně č. 6 148, jehož tělo bylo vyhozeno z vlaku u Tatec. Na židovském hřbitově v Přistoupimi je ve společném hrobě pohřbeno dalších osm těl z Českého Brodu a okolí. A konečně v lese mezi Sokolčí a Osečkem nás žlutá turistická trasa dovede k památníku protifašistického odboje, který stojí poblíž místa někdejšího bunkru, v němž zahynul a byl pohřben Hänkel Epstein, jediná z nejméně jednadvaceti zdokumentovaných obětí na trase Kolín - Úvaly, jejíž jméno nám nezůstalo skryto.

Poznámka autora: Většina historických pramenů datuje průjezd transportů Kolínskem na 24. leden, někdy také 25. leden, kdy tudy projížděl speciální doprovodný vlak. Jiné zdroje však zmiňují odlišná data, např. 21. leden (Českobrodská kronika), nebo 12. leden (kronika Vrbové Lhoty). Na novém židovském hřbitově v Kolíně je na pomníku uvedeno datum úmrtí 23. ledna, na pomníku ve Velimi 25. ledna. V případě mrtvých pohřbených v Přistoupimi se liší jejich počty. Většina zdrojů se shoduje na osmi mrtvých, některé ale zmiňují devět. Nejednotnost datování a počtů lze vysvětlit skutečností, že zápisy vznikaly s odstupem několika měsíců nebo i let, a proto paměť autorů nemusela být přesná. Nelze vyloučit ani variantu, že Kolínskem projíždělo na konci ledna 1945 vícero podobných transportů (evakuační vlaky se hustě osídlenému českému vnitrozemí snažily spíše vyhnout). Objasnění těchto rozporů by si vyžadovalo profesionální historický výzkum.   

Foto v perexu: anonymní hrob ve Velimi