17. 5. 2014 Night shift makes you feel like shit

A je to tady – dlouho očekávaná inventura ve Warehousu, náš první job. Venku se stmívá, tahle noc bude dlouhá. Janice zaboha nemůže najít klíče od auta, těžce nestíháme a nakonec musíme vzít zavděk náhradníma. Co by taky ne – není nad to přijít první den do práce pozdě.

Vzpomínám si, jak jsem přišla pozdě první den na gymplu – hned jsem byla slavná. Získala jsem si výsadní postavení u třídního (jelikož jsem byla jediná, jejíž jméno si pamatoval), službu na tabuli a taky nálepku pohádkářky, páč mi nevěřil důvod zpoždění. Přitom jsem byla jen bezelstně upřímná.

Myslim, že už jsem někde zmiňovala svůj chatrnej orientační smysl. V tom městě, dokonce ani v tej škole jsem nebyla poprvý (už jsem tam přetrpěla přijímačky), přesto jsem však došla do chovatelskej stanice psů. No budova se mi zdála správná. Jen ty psi tam úplně nehráli. Stejně jsem se ale odvážila dovnitř, protože jsem to nechtěla vzdát, a hodný pán mi vysvětlil, že jsem o pár zastávek jinde. Když si tak na ten trapas vzpomínám, asi začínám chápat, proč o mě rodiče maj občas starost.No nicméně do Warehousu jsme se doštrachaly jen o pár minut pozdějc a uhrály to s jokem na „pozdě, ale přece“. Mohly jsme si to dovolit, protože jsme vedoucí neviděly poprvý, měly jsme tu čest už včera během trainingu. Jsou… spešl.  Louisa a Anthony. Jejich revírem je hypermarket. Jejich pracovní nadšení je vražedné.Louise bude tak ke čtyřiceti a jejím nejvýraznějším rysem je předkus, který jí přímo trčí z tváře. Vystavuje ho v nikdy nemizícím úsměvu, což mi zpočátku přišlo obdivuhodný, po chvíli lehce znervózňující a nakonec jsem začala uvažovat, že možná chudák tu pusu prostě nemůže zavřít… Když mluví, poskakuje u toho a divoce gestikuluje. Za zmínku stojí taky její teenage styl. Na hlavě má barevný culíky, nebo spíš takový fontánky, některý s beruškama (!), a v uších svítivě růžový delfíny. Po tričku se jí proháněj jednorožci, a vlastně to vypadá, jako by utíkali před pruhovanejma podkolenkama, který to celý završujou. No proč ne, proč ne. Proč ne.Anthony vypadá jako Ital, na jazyk si šlape jako Španěl a při chůzi kroutí zadkem jak kubánská tanečnice. Jeho intonace bere dech – nedokážu rozlišit, jestli ještě pořád mluví, anebo už je to zpěv. S jistotou lze říct, že oba milujou svoji práci. Anebo jsou geniální herci. Zápalem pro věc mi připomínaj ty pošahaný vedoucí táboru Chippewa z Addamsovy rodiny – Becky a Garyho. Stejně zběsilý usměvavý obličeje. Stejná nevyčerpatelná energie. Stejný šílenství ve vočích.

Louisa má pro inventuru nevídanou vášeň, kterou se nesnaží nijak skrývat. Mluví o ní jako o svej malej holčičce a trpělivě (ač musí vidět, jak to všechny bolí) nás během noci upozorňuje na to, jaký dělá dceruška pokroky. Ukazuje pečlivě vybarvený plánky toho, co už máme za sebou, a vymejšlí z nich takový story, že se nestačim divit. Když dokončíme oddělení oblečení a bot, vykládá, že teď může holku oblíknout do školy… po oddělení zavazadel už ji posílá na intr. (Když máme kolem čtvrtý ráno všichni chuť umlátit ji snímačem čárových kódů, hlásí, že dcerka, toho času už v pubertě, prochází obdobím vzdoru a taky má trable s klukama.) Jako jo, kdyby mi bylo dvanáct, asi by mi to přišlo originální a vtipný. Asi bych se bavila. Při svým současným stádiu mentálního vývoje se však cejtim asi takto:

Samotná práce je trapně jednoduchá – skenovat, skenovat, skenovat kód. Pravidla hry jsou daný jasně: třikrát špatně a dost. Kromě obyčejných stocktakerů jsou tu speciální kontroloři, co čenichaj chyby. Když zjistěj, že jste něco zmrvili, slušně vás upozorní. Když zjistěj, že jste to zmrvili zase, důrazně vás upozorní. A když zjistěj, že to pořád ještě mrvíte, pošlou vás domů. Je nás tu tak třicet a jsme rozdělený do dvou skupin. Naši týmoví vedoucí maj krycí jména – King Cobra a Monty Python. No comment :D Vyslechnu si, jak ovládat skener (= iPad) a následuju Kobru.

Lidi mi často říkaj, že si nikdy nestěžuju. Pravdou však je, že občas fňukám jak malá, ale dělám to jen ve svej hlavě a tam si to i vyřešim. A tak si kolem druhý ráno stěžuju, jak mě bolej lejtka z dřepění u podprsenek a jak se mi chce spát, a následně se okřikuju, ať si laskavě představim, jaký by to bylo třeba sbírat jabka, vstávat každej den v šest, mrznout a moknout… tady je teplo, hudba a vedoucí roznášej bonbóny.
Pracovní podmínky jsou vůbec cool… aspoň oproti tomu, na co jsem zvyklá. Každý dvě hodiny máme pauzu, která zahrnuje pití a pizzu pro všechny, Louisa dokonce napekla cake… O každej přestávce kromě dceřinnejch patálií vyhlašuje taky nejrychlejší a nejpřesnější pracanty, kterejm slavnostně předává různý sladkosti. Na jednu stranu je to fakt ujetý, na druhou stranu je vždycky lepší mít čokoládu, než ji nemít. Janice je nechutně přesná a má spoustu čokolád. Já jsem ráda, že mě ještě neposlali domů.

Když se v půl šestý doplazíme k autu, chytám záchvat smíchu – klíč je ve dveřích od kufru. Takže naše kára byla celou noc před obchodním centrem – připravená, jen odjet. Co k tomu říct. Doma potkáváme Devona, jak jde do práce, a dáváme snídani. Jsme jak praštěný palicí, otupěle cucáme čaj, dvě mátohy povlávající nepatřičně v ranním slunci. Janice monotónně prohlašuje, že se cejtí jak shit. No jo. Nemůžu říct, že by se mi tam večer zase chtělo, ale uklidňuje mě, že jsou to jen tři dny. Když vlezu do postele a zavřu oči, hlavou mi zní pípání skeneru.

 
Dobrou s kobrou.