Vampire pipina

Nakonec zafungovalo starý dobrý vydírání. Nevařila jsem ani neuklízela, po baráku se pohybovala zásadně polonahá a při pokusu o jakejkoli kontakt na Jasona ukazovala vztyčenej prostředníček.

Je to sice tvrďák, ale tohle vydržel jenom tejden. No, rychle ho ty větry přešly. Ať žije woman power!

Nutno poznamenat, že s tím, jak se náš vztah vyvíjí, měněj se i otázky, který mi pokládá, když za mnou ve službě zavítá do Vodafonu. Dřív si k nám chodil stěžoval na čínský řidiče, nosil mi kafe a zajímalo ho, jestli mě Dino buzeruje, co píšu na svůj blog a jestli na něm je vidět, že zhubnul. Dneska ho už zajímá úplně něco jinýho.

Když jsem v práci sama, třeba se nepozorovaně připlíží, opře se o pult a prohlásí: „Chceš se jít domů pomilovat?“ Obvykle ho stírám něčím jako: "Ok, tak zavolej Dinovi a zeptej se ho, jestli můžu." Když sama nejsem, zapřede nějakou neutrální konverzaci (něco o masovejch vrazích) a při tom mi na telefonu smskuje, že vypadám sexy a chtěl by mě odtáhnout do postele. To je samozřejmě jedna z těch ještě publikovatelnejch zpráv.

Nebo ten pošuk jednou takhle přišel a prej: "Ty jo, jsem si tak uvědomil,  že jsem tu tvojí frndu ještě neviděl na světle..."

Hm, určitě podnět k zamyšlení. Jako kam na tohle chodí... Díky bohu za to, že kamera na prodejně nepřenáší zvuk. By šéfová asi docela čuměla. Rezignovaně jsem mu odpověděla, že fakt nevim, co mu na to mám říct, a zdržuju se komentáře.

J: "No můžeš třeba říct, že brzo uvidím."

Já: "No anebo taky, že neuvidíš."

J: "No jo, ona totiž vychází jenom po setmění. Je to vampire pipina." No tak to zabil:D

Sranda samozřejmě musí bejt, ale občas mi trochu vadí, že si ze všeho dělá akorát prdel, a nikdy nemluví vážně. Když jsem se o tom zmínila, ohradil se, že jeho práce je někdy vážná až dost, a tak se potřebuje doma odreagovat. No, přišlo mi, že by to možná mohlo dávat smysl, ale víc jsem pochopila asi až z tohoto:

Jednou ráno si Jason stěžoval, že celej jeho den bude strašnej vopruz. Maj silniční operaci, dopoledne budou měřit rychlost a odpoledne čekovat, kdo nemá pas, telefonuje a podobně… Celý dopoledne mi psal, jaká je to nuda. Když přišel večer domů, zrovna jsem vařila večeři. Postavil se doprostřed obýváku a zvesela nadhodil: „Tak hádej, co jsem dělal celý odpoledne.“ Culil se a pohupoval v kolenou.

„Umm… zastavoval čínský řidiče, co nejsou schopný udržet se autem mezi lajnama?“

„Ne. Vysekával z větví asijskou pani, co se oběsila,“ tlemil se. TLEMIL SE.

Přestala jsem míchat zeleninu v pánvičce. „What??!“ Já to říkala ty vole!! (viz článek http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=481928) Normálně jsem to předpověděla. 

Šla jsem blíž k němu, vzala ho za ruce a zeptala se, jak se proboha může něčemu takovýmu smát?!! Vykroutil se a odvětil, že vážnej bejt nemůže. Navážno by to prostě nedal. A úplně stejně se tlemil, i když pak vyprávěl o tom, jak měla obličej prožranej červama a smrděla tak, že měl co dělat, aby se nepoblil. Visela tam už dlouho.

"Chceš vidět fotky?" nadhodil.

Očekával, že se při tý představě otřesu odporem a tradičně ho pošlu někam,  jenže asi ještě nepochopil, že já jsem vážně zvědavá jako opice a jen tak něčeho se nezaleknu. Chvíli jsem mu civěla do očí a říkala si chci, nechci, chci, nechci...?

"Jo," vypadlo ze mě nakonec.

"Seš normální?! Jsem si dělal prdel, to ti samozřejmě ukázat nemůžu."

No tak nic no. Pár dní mi to ale v hlavě šrotovalo a Jason to dobře viděl. Pořád jsem se ho na něco vyptávala, a to on si zas rád připadá důležitej, takže celkem ochotně vyprávěl. Nakonec za mnou jednou večer přišel a zeptal se, jestli když mi ty fotky ukáže, tak to nikomu neřeknu.

"Jako hrob," slíbila jsem. No a dostala, co jsem chtěla. Dělala jsem sice hrdinku, ale na to, jak budou ty detailní záběry odporný, jsem teda vážně připravená nebyla. Ten šedozelenej rozpadající se obličej mám před očima dodnes a asi se ho jen tak nezbavim. Byla to starší Číňanka, sama na dovolený. Když se svejm dospělejm dětem už dva tejdny neozvala, začaly si o ní dělat starosti a zalarmovaly policii. Nějaký výletníci ji našli ve křoví – to není zrovna to, co bys chtěl najít, když se skočíš vyčůrat – poblíž treku na Queenstown Hill. Vedle sebe měla dopis na rozloučenou, ve kterým se rodině omlouvala, že "už to na tomhle světě nezvládá". No, ať už to bylo cokoli, co nezvládla, nechť odpočívá v pokoji.

Přes všechny tyhle šílenosti jsem si s Jasonem začala připadat spokojeně, v bezpečí. Přišlo mi, že k sobě máme blízko a můžu mu důvěřovat, nemusim se před ním bát vyjádřit svoje pocity, obavy, přiznat chyby. A tak když jednou v noci přišla řeč na to, jak jsme se dali dohromady, když mi tenkrát dal tu pusu na gauči (story viz zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=482927), rozhodla jsem se mu svěřit s tím, proč jsem vlastně byla ten večer tak hrozně nasraná. Vysypala z rukávu story o rybáři, co mu zabrala udička, a úlovek mu to spolknul i s navijákem. A když jsem viděla, že Jason zaujatě poslouchá, odhodlala jsem se jít ještě dál a přiznat, že takovejch bylo víc, že jsem byla naivní a blbá, a pěkně si to vyžrala. Jeho upřenou pozornost jsem si ale evidentně vyložila špatně.

Jason byl... překvapenej. Nemile. "Na to, že seš tady teprve chvíli, jsi toho teda stihla požehnaně," odfrknul jedovatě. To jsem nečekala zase já, a tak jsem začala horečně vysvětlovat, že přesně proto jsem mu o tom nechtěla říkat, nechtěla jsem, aby si o mně myslel, že jsem nějaká rajda. Byla jsem prostě jenom osamělá a vybrala blbej způsob, jak to řešit. Jason mě chvíli mlčky pozoruje, pak si lehá na záda, a vypadá o dost klidnější. Vlezu si mu pod ruku a to, že mě tam nechá, beru jako znamení, že to bude v pohodě. Po chvíli se do tmy ozve:

„Víš, kolikrát já šel večer do města a sbalil tam nějakou holku na jednu noc?“

Házim tázavej pohled. To jsem zvědavá teda. Chce mi naznačit, že podobný boty dělá občas každej?

„Ani jednou.“ A otočil se ke mně zády, aby bylo jasno, že tahle konverzace je u konce.

Hm, vedle. Cejtila jsem se jak něco, co přivlekla domů kočka. A připadalo mi to zatraceně nefér. Nechala jsem ho do sebe nahlídnout, odhodlala se sdílet něco, za co se třeba i stydim, ukázat, jak moc mu věřim. A myslela jsem, že je to privilegium. Něco, co jen tak někdo zatraceně nedostane. A on, místo toho, aby to ocenil, to takhle obrátil proti mně? Já jsem přece já tady a teď, ne? Ne moje chyby, který jsem napáchala v minulosti. Nehledě na to, že jsem nikoho nezabila. Pořád ležim hned tady vedle, pořád ho mám ráda, a jsem pořád ten samej člověk jako před pěti minutama. Sorry jako, že nejsem dokonalá.

No, tak snad se z toho vyspí. Upřímnost se prostě holt nevyplácí, to jen já si to ne a ne nechat vtlouct do hlavy.