Pořádná rána pod pás

Ty největší podpásovky přicházejí přesně ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte. Překvapení mám ráda, ale ne ty nemilý. To je to nejhorší, co může bejt.

Jen pár dní potom, co jsem ve Starbucksu sepsala předchozí článek, se začalo všechno srát. Jako by se na mě život za ty velkohubý kecy urazil a rozhodl se mi předvíst, že vím úplný hovno. Konkrétně tím, že mi bod číslo 3 omlátil o hlavu.

Je kousek k půlnoci a Jason furt nikde. Což je poněkud divný, protože takhle pozdě nikdy nechodí. Nechodí vůbec pozdě. Pokud nepolicajtuje, je už v osm vyvalenej u televize a sleduje rugby nebo dokumenty o masovejch vrazích. Ani nevim, kam šel, když jsem se vrátila z práce, už tu nebyl. Sedim v obýváku na koberci, klimbám opřená o gauč a vzhůru mě drží v podstatě jen bolest z toho, jak už mám otlačenej zadek. Na smsky neodpovídá. V břiše mě začíná tlačit nepohodlnej šutr. Snad se mu něco nestalo?!

Dveře se odšoupnou něco málo před jednou.

"No ahoj, kdes byl?" vybafnu.

Mám upřímnou radost, že je celej, ale něco mi brání v tom, abych mu skočila kolem krku. Nepodívá se na mě. Ani se neusměje.

"Zakecal jsem se s Philem," prohodí. Phil, nejlepší kámoš. Ptám se, co řešili. Prej problémy světa.

"Aha, a jaký problémy podle vás svět má?" zajímám se, a přece jenom se zvednu, abych mu dala pusu.

"Ženský," zabodne se do mě pohledem.

No jo, obvyklý kecy. Chvilku váhám, nakonec ale pokračuju žertovým tónem. Já přece nic neprovedla.

"Jakej já jsem pro tebe problém, prosim tě?" přitáhnu si ho k sobě.

Valnou odezvu to ale nemá. Sedá si do křesla a vypadá jak zpráskanej pes. JASON MLUVÍ VÁŽNĚ. No tak to je průser.

"Teď žádnej, ale potencionálně můžeš bejt."

No a pak to přišlo. Pro mě úplně zčistajasna a bez varování, jako když vám krystalek cukru v palačince rozpůlí zub, o kterým jste si mysleli, že je v naprostým pořádku.

Všichni mu říkaj, že je totální šílenec, když chce bejt s takhle mladou holkou... měl by si najít někoho svýho věku a odsud... uteču mu, podvedu ho, oškubu ho... můžu se kdykoli sbalit a vypadnout, kamkoli jen budu chtít, nikde mě nic nedrží... ani není jistý, že tady budu moct zůstat... děti budou problém, všechno bude problém...

Moje reakce:

Když si ten, co mi stojí na vedení, přešlápl a mně došlo, že tohle se skutečně děje, zmohla jsem se na pouhý: "Co je komu po tom, co si myslej ostatní?"

"No a nemaj snad pravdu?!" vyštěknul.

Slyšim dobře, neslyšim dobře, slyšim dobře, neslyšim dobře. Slyšim dobře. Sakra.

"No, to si budeš asi muset přebrat sám," ozývám se nakonec ublíženě.

A on toho sype z rukávu víc: Pořád chodím někde s někým kalit, kdo ví, co tam dělám... potřebuju se obklopovat lidma, a on ne... "Budeš mě chtít, až mi bude padesát?!" A samozřejmě klasický: "Vždyť bych mohl bejt tvůj táta!" Plus borec na konec: "Zrovna jsem skončil dlouholetej vztah a nevim, co chci... rozhodně jsem nechtěl rovnou do dalšího..."

No to já taky ne, ale stalo se, že... Hm, super, a jsme zpátky u toho, co jsem řešila hned na začátku, a bylo mi řečeno, ať se uklidnim, že moc přemejšlim a všechno bude ok (viz článek zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=482927) A já se uklidnila. Úplně "ok" mi to teď ale nepřipadá. Pan policista se normálně podělal strachy. 

No, nebudu vás napínat, zbytek je nuda nebo respektive vůbec žádnej zbytek není... byla jsem tak vykolejená, že jsem se už nezmohla ani na slovo. No a než jsem se z toho šoku stihla dostat, Jason prohlásil, že je utahanej jak kotě a jde spát, takže dobrou noc, koozere, a sladký sny.

Tak to nepochybně budou.