Jak se mě ten nahoře snažil uplatit

Druhej den ráno naštěstí vůbec nevim, kde mi hlava stojí, zaspala jsem, a tak chvíli zmateně pobíhám po baráku, bleskurychle na sebe házim oblečení a sedám na kolo. Čeká mě pracovní pohovor.

Už před nějakou dobou jsem se rozhodla, že se tu pokusim zůstat, což jako první krok vyžaduje práci na plnej úvazek, kde by mi mohli sponzorovat pracovní vízum. Není to tak úplně jednoduchý, protože každej zaměstnavatel si třikrát tam a zpátky spočítá, jestli se mu vyplatíte – stojíte nemalej finanční obnos a tunu papírování. Na druhou stranu má ale slušnou záruku, že mu jen tak neutečete, protože pokud se nechcete poroučet zpátky tam, odkud jste přivandrovali, musíte se ho držet. Minimálně dokud se vám nepodaří chytit někoho jinýho.

Celkem rychle jsem si spočítala, že jestli tady chci zapustit kořen, pracovní vízum je moje jediná možnost, partnerský nepřipadá v úvahu. A to zaprvý proto, že když tu práci dostanu, tak vim, že do ní budu chodit a dělat ji pořádně, čímž pádem s tím nebude žádnej problém, s chlapem se může kdykoli cokoli totálně posrat. Evidentně. No a zadruhý, i kdybych se na ten tenkej led pustit chtěla, nemůžu. Jason už se na něj pustil s Camillou a nefunguje to úplně tak, že byste mohli každej rok zařizovat vízum jiný buchtě.

Možná si říkáte, že prací mám až dost, nicméně jak už jsem psala dřív (http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=464936), ani skrz jednu cesta nevede. Pokusila jsem se to ještě jednou nadhodit před Dinem, ale dostala jasný NE. Nikdy tu pro mě nebude dost hodin, aby to vydalo na plnej úvazek, už takhle se tady většinu času kopeme do prdele. A Warehouse mě prosím nenuťte ani vyslovit, vybalila jsem tam právě tak akorát tolik krabic, abych se ještě udržela a tím nožíkem nezapíchla sebe nebo někoho jinýho.

A tak jsem začala odpovídat na všemožný inzeráty, až mi svitla nadějě v podobě pozice recepční v lázních. Ano, rádi bychom vás přivítali v našem týmu. A ano, můžeme vám sponzorovat pracovní vízum. Nicméně ne, nepůjde to. PROTOŽE NEMÁTE ŘIDIČÁK, slečno. Zase ten blbej, blbej, blbej řidičák. No takže ok, přes tohle zřejmě nepojede vlak, takže jsem vyplnila potřebný papíry, zakoupila Road Code a začala se šprtat na teoretickou část, kterou to všechno začíná. A Jason slíbil, že až tu teoretickou složim, tak mě milerád bude učit řídit. No a než k tomu dojde, tak jsem si to zatím štrádovala, na kole, do Kiwi Birdlife Parku, rezervaci chráněnejch živočichů, kde sháněj někoho, kdo by se jim full-time staral o kavárnu.

Když se tam konečně dokodrcám (je to až u lanovky a SAKRA do kopce) a najdu recepci, slečna mě vede za majitelem, kterej se nabízí, že mi nejdřív udělá tour. No tak ok. Maj tady přes dvacet druhů ptáků, včetně Kiwi, který jsou maximálně roztomilý!, possum, tuataru a další plazy. Krásná obrovská zahrada, super.

Nicméně sranda skončila, když přišla konečně řeč na nabízenou pozici a z chlápka vylezlo, že nesháněj ani tak někoho do tý kavárny (to jen tak občas), ale spíš takovou holku pro všechno, jejíž hlavní náplní bude oplendovat před vchodem a rozdávat lidem letáčky. Hm, tak o ničem podobným v tom inzerátu nepadlo ani slovo. Nikdy neříkej nikdy, ale tohle NIKDY. Ani kdyby tu měli lítající veverky. Podobnejch brigád mám za sebou dost na to, aby mi při slově "letáček" začalo cukat v obočí. Takže jsem mu vysvětlila, že to půjdu radši zpátky rozbalovat ty krabice, a s díky za exkurzi se spakovala.

No a jakmile bylo tohle smetený ze stolu, naskočil mód osobní život a.k.a. co se to do hajzlu odehrálo včera v noci. Musim se zastavit, abych to rozdejchala, a tak zajíždim do queenstownskejch zahrad, házim kolo do trávy a sebe na lavičku. Hlavou se mi honěj všechny ty otázky, na který jsem nezareagovala, a konečně i odpovědi, který měly zaznít. Je toho moc a já nechci nic zapomenout, a tak sedim na tý blbý lavičce a čmárám si po papírech poznámky a musim vypadat jako totální šílenec. Kupí se to a kupí, takže se nakonec zarazim a říkám si ty vole, tak to už mu můžu rovnou napsat dopis. No... a vlastně proč ne? Vždycky mi šlo líp psát než mluvit. Ale až v práci, sakra, už musim letět.

Šlapu do pedálů kolem jezera, je nádherně, škoda, že já mám náladu jak suchý z nosu. Po chvíli přejedu něco, co vypadalo jako peněženka. Jako fakt? Otáčim se a šrajtofli zvedám. No, musim uznat, že ten nahoře se snaží vážně fest, aby mi tu náladu zvednul – je v ní 2 000 dolarů. Slovy DVA TISÍCE DOLARŮ. No ty krávo. Za to bych mohla v klidu letět domů a zpátky. A po cestě si koupit slona. Ok, přiznávám, že to byla moje první myšlenka, nicméně ta druhá hned skenovala občanku, co byla zasunutá vedle těch bankovek. Nějakej brazilskej archeolog nebo co? No, teď není čas to řešit, stejnak už jedu pozdě.

V práci mě už s úsměvem od ucha k uchu vítá Zee. I když mi ty jeho věčný výslechy už docela lezou krkem a celou dobu si akorát hledá něco na netu, nesporná výhoda toho, že tady je, vězí právě v tom, že tady je – jinak bych si těžko mohla dovolit chodit pozdě. Když mu vyoslím svoji příhodu s nálezem u jezera, strašlivě vykulí oči a prohlásí svoje obvyklý: "Really???"

Jo, really, ty vole. A ne, nešábneme se napůl. Ani na čtvrt a tři čtvrtě. Není čas ztrácet čas, a tak házim fotku občanky na facebookovou stránku Queenstown (ta ze článku zde: http://menclikova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=432050) s dotazem, jestli týpka někdo nezná, a oznamuju Zeemu, že si jdu sednout před obchod na sedačky, protože potřebuju něco sepsat. Když zase vykulí oči a namítá, že to nemůžu, co když mě Linda uvidí na kameře atd., atd., vysvětluju, že tohle nepočká, je mi úplně u prdele, jestli mě šéfová uvidí na kameře, nashle a nazdar tvá Máňa. Největší problém je samozřejmě, že Zee musí pro jednou taky pracovat, což nese těžce. Občas se jdu podívat zpátky, abych si vyslechla, jak strašnej budu mít průser, a taky abych se koukla, jestli někdo nezareagoval na tom Facebooku. Do večera mám dopis v kupě, a taky odpověď od recepční z jednoho hostelu, že Brazilec je u nich ubytovanej, toho času s nervama totálně nadranc, děkuje nejvíc na světě a pro peněženku se s ním otočí. No tak fajn, tenhle den by už vážně mohl skončit.

Jen co se doma stihnu napít, přijíždí recepční s archeologem. Ten v celý situaci působí tak jako navíc, protože v podstatě nemluví anglicky. Holka mi vysvětluje, že ty peníze si dneska vybral na zaplacení školnýho v jazykovce, kterou tady absolvoval. No jestli měla bejt vyučovaným jazykem angličtina, tak to pak chápu, že si říkal, že ty prachy může rovnou vyhodit. Jako nálezný dostávám flašku portskýho a objetí, ve kterým mě týpek málem umačkal. Aspoň že tahle řeč je univerzální.

Víno zasouvám na poličku vedle whisky, v naději, že se o něj v brzký době podělim s pánem domu, a nebudu ho do sebe muset oklopit sama na žal. Jason je zalezlej u sebe v pokoji. Ťukám, nervózní jak sáňky v létě.

"Dále," ozve se nevzrušeně.

Jason je zavrtanej pod peřinou a čumí na něco do kompu. Sedám si k němu, ptám se, jak bylo v práci, a vyprávim o svým ranním výletu za zvířátky a roztržitým archeologovi.

"Hodná holka," zhodnotí jako policista. "Ale kdybys nebyla blbá, tak si ty prachy necháš," přehodnotí jako policita, co už svlíknul uniformu a teď se válí v posteli jenom v trenkách. 

"Co to máš v ruce?" hází po mně tázavě okem.

"To je pro tebe," vymáčknu ze sebe a předávám mu dopis.

Tváří se, jako by před ním právě přistáli mimozemšťani. Jsem divná? Nepochybně. Papíry zběžně prohlídne a jeho reakce je stručná: "To je jako popsaný z obou stran?!"

Hm, je fakt, že to asi bude nejdelší kus literatury, co kdy přečet. "Jo, Jasone, ale určitě to zvládneš."

Trapný ticho prořízne troubení auta, vyzvedává mě Myles, jede se na horor a pizzu s jeho novejma spolubydlícíma. Původně to měla bejt návštěva za účelem ho povzbudit, z rozchodu s Lisou je pořád hrozně špatnej, teď si nicméně nejsem jistá, že jsem na tom o moc líp.

"Dobrou noc, koozere," loučim se a poroučim se. Uffff, tak to by bylo.