Vegani a ti druzí

Listopad nám začal Světovým dnem veganství. Nejsem vegan, ba ani vegetarián, patřím asi k lessetariánům, kteří prý konzumují méně masných produktů, než je ve společnosti obvyklé. Porci martinské husy si za pár dní ráda dám.

Ono to veganství ale není jen způsob stravování založený na odmítání masa (a všech živočišných produktů, třeba i medu). Jedná se o celkový životní styl, který je často prezentován jako zdravější. Jenže sestavit kvalitní jídelníček pouze z rostlin je poměrně složité. Hranolky s kečupem, buchtičky se šodó, švestkové knedlíky a buchty sice maso neobsahují, ale pravý vegan vaří podle jiných kuchařských knih. Snazší to má laktoovovegetarián, který si dá i vajíčka a mléčné výrobky.

Bezmasé stravování u nás už více než 30 let propaguje jedna rodinná firma. Patřila jsem k jejich prvním zákazníkům. Pro (v té době) nové a netradiční suroviny jsme začátkem devadesátých let jezdili do Melantrichovy ulice a do skladů v Suchdole, později do Nenačovic. Doma jsem pak mlela pšenici na mouku, pekla celozrnnou vánočku i cukroví, vyráběla seitan, mandlové a ovesné „mléko“, zkoušela lebedu na způsob špenátu, vařila přírodní rýži a tehdy módní sójové „maso“... Jídla jsem předkládala své rodině a fotila ruským fotoaparátem Smena s českým bleskem. V malé středočeské vesnici, opravdu v „polních“ podmínkách jsem pěstovala (já, původně panelákové dítě) rozličné druhy zeleniny. Každý rok v lednu jsem jela do Prahy do Sempry nakoupit semínka, a pak už jsem v kelímkách, pařenišťátku, na zahrádce a na poli měla skoro všechno z knihy Zelenina na zahrádce. Práce to byla ruční, těžká, ale přinesla i úsměvné situace.

První rok jsem z neznalosti způsobu pěstování rajčat zasadila asi sto keříků na plochu několika metrů čtverečních. Přišlo ale velmi horké a suché léto, žádná plíseň, tak mi ta minidžungle plodila až do konce října. Zbylá zelená rajčátka nám dozrávala ještě v listopadu doma na  okně.

Další rok byla megaúroda cuket a dýní, nechtěli to ani v ZOO, uložili jsme tedy část plodů do sklepa, tam to shnilo, tak jsme to vynášeli na kompost (maminka ale uchovala několik obřích cuket v panelákové spíži až do května).

Jiný rok se mě ptal soused, co to na tom záhonu vlastně mám?

Čínské zelí. Ty největší hlávky vážily i 7 kg!

A proč čínské???

Za pár let ho měli na poli všichni a jezdili s ním "do trhu".

Na přelomu osmdesátek a devadesátek jsem studovala pedagogickou fakultu a tématem mé diplomové práce bylo stravování dětí předškolního věku. Recepty pro děti jsem vytvářela zhola amatérsky „selským rozumem“, ale s radostí. Vařit podle nich měly odvahu kuchařky v několika školách, školkách a jeslích. Díky nim vznikla praktická část mé diplomky. Učila jsem ve školce a s dětmi jsme připravovali různé pomazánky, pekli perníky a bábovky s celozrnnou moukou. Co si děti samy zamíchaly, ozdobily, nakrájely, to také v pohodě jedly, i když se to trochu lišilo od běžné stravy v rodinách. Vesnice, to bylo  „vepřoknedlo“, řízek, sádlo, máslové dorty. Ale všechno pravé, poctivé, bez éček. Zelenina se pěstovala spíš na prodej "pro Pražáci".

Pro rodiče dětí jsem připravovala ochutnávky a nástěnky, přednášela jsem na konferenci Společnosti pro výživu v Pardubicích.

Byly to krásné roky, moje vlastní děti byly malé, zvykaly si na zdravé stravování. Dnes jsou synové dospělí, umí si uvařit, pečou chléb z kvásku, dělají domácí šunku, rajskou z rajčat, zavaří okurky, poradí si s rybami. Už několik let všichni  žijeme a pracujeme ve městě, snažíme se potraviny kupovat v racioprodejně, regionální zeleninu, ovoce, vejce a mléčné výrobky na farmách, ale není to vždy snadné.

A jak se za čtvrt století změnilo stravování dětí? O tom někdy příště…