Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady... učí?

Ležíte na operačním sále. Sestra přivádí muže v zeleném. „Pan Výborný je vaším ošetřujícím inženýrem, bude vás operovat.“ „Prosím? On není lékař?“ 

„Ničeho se nebojte, on si v mládí rád hrál na doktora a dodělává si chirurgické minimum.“ Také zezelenáte, zčervenáte, zblednete, raní vás mrtvice.
„Přivezte mi dalšího pacienta,“ dí ing. Výborný.

Bolí vás zub. Váš zubař už na středisku nepracuje. Místo něj je tu herečka MgA Renata Krásná. Magistra umění bude od nynějška pečovat o váš chrup. Během tří let se přihlásí ke studiu stomatologického minima. Žádný strach, Renatka si sama bělí zuby,  jednou hrála v divadle zubařku a moc si to užila. Dostala za to cenu Dentálie.

Ve zdravotnictví zatím ne, ale ve školství se s podobnými situacemi zřejmě již brzy budeme setkávat… Ano, někdo má přirozený talent, s láskou dokáže učit děti i bez pedagogického vzdělání, a kvalitního pedagoga pouhé absolvování fakulty neudělá. Role přípravy na učitelské povolání je ale nezpochybnitelná. Před deseti lety byla nekvalifikovanost pedagogů velkým tématem, média to denně řešila: „Víte, kdo učí vaše děti? Tisíce nekvalifikovaných učitelů! Musí ze škol pryč!“ Statisticky nevýznamný počet učitelů, většinou starších, měl v té době skutečně pouze střední školu, za ne(do)vzdělané byli ale označováni i absolventi pedagogické fakulty s jinou aprobací, než aktuálně učili. V praxi to vypadalo třeba tak, že češtinářka s aprobací na 2. stupeň učila mladší žáky i počítat, poznávat zvířátka, zpívat, cvičit a stříhat… Jinde učila speciální pedagožka třídu žáků, ve které byli čtyři dyslektici, pět dětí s ADHD, tři děti s poruchami chování, jeden žák na vozíčku a jeden s PAS. Ale také tam bylo deset dalších žáků, kteří žádný problém neměli. A to byl kámen úrazu, na to neměla kvalifikaci. I já jsem patřila mezi ty „nekvalifikované“. Po střední pedagogické škole, pedagogické fakultě, funkčním studiu a mnoha kurzech, seminářích a patnácti letech praxe na prvním stupni jsem zasedla do lavic s dvaceti dalšími ženami a jedním mužem různého věku. Abychom mohli ve škole zůstat, znovu jsme šli tři roky studovat,  ač již mnozí měli téměř „pedagogické maximum“.  

Vedete své šestileté zlatíčko do první třídy. Těší se na usměvavou paní učitelku, která ho naučí číst a psát písmenka i číslice, pracovat s interaktivní tabulí, bude mu vyprávět pohádky, zpívat, ale také zaplete uvolněný copánek nebo pofouká odřené koleno. Děti ale vítá ing. Smrčina, absolvent fakulty lesnické a dřevařské. Prý dokáže zvládnout každou kalamitu, pár let pěstoval stromečky v lesní školce a teď chce pracovat ve škole. Pedagogické minimum začne studovat příští rok. Na stěně za ním visí obrázek Otesánka se sloganem „Poradím si s každým dřevem“...

Že se zatím s nepedagogy na prvním stupni spíše nepočítá? No právě, zatím…