Tak jsme doslavili hokejové zlato na domácí půdě a přichází čas fanoušků fotbalu. Mnozí se chystají podpořit naši reprezentaci na mistrovství Evropy přímo do Německa.
Když jsem byla malá, ptali se pořád kluci ve škole: „Sparta, nebo Slávie?“ Fakt pořád. Nevěděla jsem, jak mám odpovědět, kdo vlastně komu fandí. Když se totiž označil nesprávný tým, ukázali nám spolužáci někdy „pěst“! Jako že nám nabančí. Já jsem znala jenom bonbony Slavia furé s hvězdou a ovocné furé Sparta. Slavia rozhodně chutnala líp.
Ve fotbale jsem se nikdy nevyznala, u nás doma se koukalo na hokej, bratra fotbalistu nemám, tatínek hrál tenis a košíkovou, já nic, sledovala jsem jenom krasobruslení. Sourozence Romanovy, Hanku Maškovou, Ondreje Nepelu. Takže mně neustálé dotazy přišly otravné a připomínaly mi scénku z Foglarových Stínadel. „Losna, nebo Mažňák?“ Některým klukům to vydrželo celý život. Prý existují fanoušci slávisté, kteří s MHD složitě objíždějí Letnou, aby ani neprojeli kolem stadionu Sparty…
Když jsme žili na vesnici, každou neděli jsme vyslechli hlášení místního rozhlasu.
V amplionech to zachraplalo a po písničce „Zelená je tráva, fotbal to je hra, a ten míč kulatý věc je záludná…“ se ozvalo: „Tělocvičná jednota Sokol Ovčáry Nedomice zajíždí dnes na přátelské utkání do … Sraz hráčů a příznivců je ve 14 hodin“. Soused nastartoval postarší klubový autobus a půlka vesnice odjela.
V poslední době znám fotbal „z obejváku u bedny“. Věty oznamovací, tázací, rozkazovací, přací, zvolací, i takřka nezařaditelné. Některé i nepublikovatelné.
Chodíte tam jak lemry.
Tam nikdo není ale…
To sou …..i!
To je moooc!
To je hrozný ale.
To je vodfláklý…
To je neskutečný.
To je taky na houby.
To si nemusel, to bylo zbytečný.
Dyť je tam sám!
Co to děláš?
Co čekáš, ty ……?
Kam to dáváš, …e?
Na co čekáš, …e?
Jak se ty chlapi tím můžou živit?
Co to bylo, todleto?
Koukej střídat.
Prosimtě vstávej, chcípáku.
Hlavně vstávej, voba vstávejte, dřeva.
Nezdržuj! Prosimtě hraj!
Ať už to skončí!
Ježišimarja!
Šušni, kecy!
No „výborně“!
Ty …..!
Vy …..!
