Důvodů k tomu, aby člověk opustil pohodlný gauč, vyšel před dům a s úsměvem na tváři se rozběhl vstříc světu, může být nesčíslno; od ryze zdravotních, přes touhu po nakynutém a ocelově pevném pekáči „buchtiček“ až po mezní situace, jakési Heideggerovské existenciály, jež zcela pozmění člověku jeho vhled na svůj dosavadní život. Důvod, proč jsem se rozběhl já, je nicméně mnohem poetičtější – vadily mi křeče v nohou po neustálých atletických kreacích, kdy se pokouším sebrat ze země objekt končetinami, evolucí přizpůsobených k chůzi.
Pro běh je důležitá především motivace; lepší kondička, pevnější zdraví nebo, jako v mém případě, vyšlapané schody bez toho, abych je potřísnil svými plícemi. Jakmile máte svou naivní vidinu, oblečete se jako šašek a vyjdete ven. Ujdete dobrý kilometr do míst, kde se nevyskytuje tvor toliko nepříjemný, tedy člověk, který ve vás vidí utečence z psychiatrické léčebny.
Po svedeném boji se svým egem, během něhož se dvakrát stihla otočit Země kolem své osy, se konečně rozběhnete a nestačíte žasnout – ono to opravdu jde! Běžíte, zvolna dýcháte a polykáte první metry. Vzápětí však přichází první krize: svou existenci nám zvyšující se bolestí připomínají nohy, plíce mají chuť zhroutit se do sebe a srdce se mermomocí snaží prorazit hrudní koš. Plynule přejdete do chůze, uklidníte nezbedné plíce, a jakmile tělo doplní energii z toho faldíku na břiše, rozběhnete se znovu. Uběhnete několik metrů, ti schopnější možná i několik desítek, a krize se opakuje. Ovšem s tím rozdílem, že se ke všem zmíněným příznakům začínáte potit a mysl začínají pohlcovat mdloby. Zastavujete a kapitulujete.
V naivní představě nabytí ztracené sebeúcty se klidným a vyrovnaným krokem vrátíte domů. Se zdatností, za kterou by se nemusel stydět ani zkušený cirkusový artista, se vysoukáte z propocené mikiny a kalhot, nyní připomínajíc použitý neoprén. Dáte si vlažnou sprchu, při níž identifikujete první tělesná poškození. Nohy, třísla a břicho se daly předpokládat, ale ruce, záda a krk? To vás ani ve snu nenapadlo.
Po sprše si uděláte ovesné vločky s jablkem, které osladíte nikoliv cukrem, nýbrž čerstvě koupeným medem (pro lepší regeneraci, jak jste vyhledali na internetových diskuzích). Vše poslušně zapíjíte neslazeným čajem, oblékáte se do čistého a navoněného oblečení a navracíte se do každodenního života. S dvěma rozdíly; při každém kroku tiše trpíte a proklínáte toho, kdo vám ten zpropadený běh doporučil.
