Pajzl. To tajuplné místo, jemuž se každý rozumný člověk snaží ze všech sil vyhnout. Zápach paralyzující nervovou soustavu, lepkavá podlaha, která vás znehybní a barman, u kterého nevíte, zda se smát, plakat anebo s křikem vyběhnout ven, do bezpečí venkovního světa, obejmout první strom na který narazíte předstírajíc, že je to vaše milovaná maminka. Přes to všechno si pajzl zachovává onen punc výjimečnosti a svou magickou atmosférou přitahuje ty nejprapodivnější individua z okolí, s největší pravděpodobností tedy i vás.
Již třetím rokem brázdím restauračními zařízeními naší moravské metropole; prošel jsem zapadlými pseudointelektuální kavárničkami, v nichž se koncentrace rádoby umělců blíží kritickým hodnotám, přes absintové bary, kde přežívá poslední hrstka dekadentů, ačkoliv ti pojem dekadence znají pouze z učebnic literatury, až po rockové bary, hemžících se přátelskými drsňáky, co vás tu a tam prohodí dveřmi. Jednou pro vaše dlouhé vlasy, po druhé že nekřičíte dost nahlas a po třetí jen tak, z dlouhé chvíle.
Ale ten pravý ráj se nachází jinde; tam v dáli, v rozpadajícím se sklepení, kam se i záchodová moucha (tj. ta s metalízou) bojí vlétnout. Tam na obyčejného smrtelníka čeká místo, kde je vždy připravený barman vyslechnout vaše trápení. Co na tom, že se opírá o bar, aby nespadl? Co na tom, že jeho miniaturní zkrvavené oči volají, ba přímo žadoní o spánek? Vždy vás vyslechne a vždy vás vysvobodí onou spásnou otázkou: „Ještě jedno?“ Myslí to s vámi přece dobře.
V pajzlu, tam se člověk nepřetvařuje. V pajzlu, tam člověk odhalí své nitro, své skryté touhy a sny. A mnohdy také obsah žaludku. V pajzlu, tam nezáleží na tom, jak je kdo oblečený. Je vcelku jedno, zda přijdete v saku od známého italského návrháře, nebo ve svetru ušitém neznámými asijskými dětmi. Na drahý parfém zapomeňte – v pajzlu stejně nikdo nepozná rozdíl mezi Bruno Bananim a Pitralonem. Jediné podstatné, na čem v pajzlu záleží, je přece vaše ochota přetrpět nečištěné pivní trubky. V pajzlu, tam člověk prostě žije.
Díky přátelské atmosféře pajzlů se v jejich nitrech vyskytují pouze a jedině přátelští lidé. I ten sebeuzavřenější člověk tady poodhalí roušku své pracně budované masky, budovanou léty přetvářky. A pokud to nezvládnou přátelští lidé, tak deset piv a tři rumy to určitě svedou. Navíc, v pajzlech nikdy nenarazíte na problém s výběrem, tou existenciální tíhou volby – komu se kdy nestalo, že by nevěděl co si dát. Gin s tonikem anebo nějaký suchý Merlot? To v pajzlu neplatí, neb Gin, Merlot, nebo nedej bože šampaňské jsou zde sprostými slovy, jejichž vyslovení se trestá trestem nestrašnějším - nelibým pohledem barmana. Výběr je zde jednoduchý: pivo, rozlévané víno, rum a vodka. Tečka. V těch lepších pajzlech můžete narazit i na cigarety, ale to se dneska, v době všudypřítomných automatů, už moc nevidí (a nemáte-li místo pozadí mincovnu, tak se vsaďte, že v osudový okamžik nebudete mít drobné ani vy, ani nikdo z hospody).
S mírou zkonzumovaného alkoholu si v pajzlu hlavu lámat nemusíte. Do pajzlu se už ze samotné podstaty nechodí pít pro chuť, ale pro stav blaženosti – té bájné aristotelské blaženosti! Koneckonců právě pro tento účel je i navržen interiér zmiňovaného restauračního zařízení; velké prostorné stoly, jež mohou v případě nouze simulovat postel, nízké židle, ze kterých to na zem zase až tak moc nebolí a především všude použitý nehořlavý materiál, takže jediné, co začne v případě usnutí se zapálenou cigaretou hořet, jste pouze a jedině vy (popřípadě spoluspící).
Ano, nebojím se nazvat pajzl restauračním zařízením. Nikdo by možná mohl namítnout, že v pajzlu se přece nevaří, v pajzlu přece nedostanete bohatě prostřenou tabuli s několika příbory, o jejichž smyslu a významu má málokdo potuchy, v pajzlu přece neukojíte své gurmánské choutky! Omyl! V půl čtvrté ráno takový dobrý utopenec nebo nakládaný hermelín ukojí touhy i těch nejnáročnějších labužníka. A právě proto je pajzl restauračním zařízením ze všech nejrestauračnější.
