Vánoce. Svátky klidu a míru, šťastně prožité chvíle ve společnosti těch, jež jsou nám nejbližší. Nebo přibližně tak nějak nám prezentují všemocná a všudypřítomná média, všemocní a všudypřítomní pseudomoudří a taky ti ostatní, co si myslí, že znají pravou povahu Vánočních svátků. A já s nimi vlastně ani nechci polemizovat. Vlastně nechci ani psát o Vánocích, ale o tom, co jim předchází.
Všichni to dozajista znáte: nadchází první prosincové dny a vy se, stejně jako každý rok, ubezpečujete, že letos již nepodceníte situaci a vánoční dárky nakoupíte zavčas. Pečlivé promýšlení, analýza finanční způsobilosti a především odhodlání se konečně vydat do města a ty zpropadené dárky nakoupit, vám bezpečně zaberou tři týdny. Následuje klasická předvánoční sklíčenost pramenící z otázek: Stihnu to všechno nakoupit? Nedostane od někoho to samé? Bude se to opravdu líbit? Tuto závěrečnost vlnu pochybností překonáte. Ostatně vám nic jiného nezbývá – čtyřiadvacátého je zítra a vy nemáte ani dárek!
Odhodlaně dojedete do nákupního centra. S větším počtem spoluzapomětlíků a lenochů počítáte, ale v podzemní garáži vám proudící davy vyrazí dech. Zázrakem se vám podaří zaparkovat. Prvotní nadšení je nicméně zpraženo všeprostupující tíživou atmosférou. Ačkoliv jste to sami nikdy nepocítili, začínáte chápat kamarádovu klaustrofobii. Zejména v přeplněném výtahu. V prvních obchodu ještě pečlivě procházíte mezi jednotlivými stojany a regály a vše si důkladně prohlížíte. Ostatním se vyhýbáte a stane-li se už ta nehoda, že do někoho narazíte, což je událost v danou chvíli statisticky nevyhnutelná, zdvořile se omluvíte. Při návštěvě druhého obchodu vás již zdvořilost pomalu opouští. Po hodince bezduchého bloumání se ze zprvu slušně vychovaného člověka stává v onom předvánočním pekle zvíře, obchodní šílenec.
K pokladně se vláčíte s prvním nesmyslem, co vám padl do ruky. Na cenovku už z úcty k sobě samému nekoukáte. Hlavně co nejdříve pryč. Zpátky domů, do své rozestlané postele, zabořit hlavu do polštáře, tiše plakat a rozjímat nad smyslem života. Mezi vámi a poklidným vánočním sebelitováním leží poslední úkol: koupit parfém pro svou drahou polovičku. Zajásáte, protože přesně víte který. Zamíříte si to do první drogérie. Jako člověk, zcela neposkvrněn společenskou etiketou si razíte cestu přímo k danému regálu. Pohledem zkoumáte jednotlivé poličky. Začínáte naprázdno polykat. Na čele se objeví kapička studeného potu. Zatmívá se vám před očima. Není tu!
Nevzdáváte se. Dojdete se paní, co doplňuje zboží. S nervozitou, jakou si pamatujete ze školních besídek, se ptáte na daný parfém. Vnitřně se uklidňujete. Určitě je na skladě. Do vaší hlavy se však s lehkostí poletujícího motýla vkrádá to zpropadené slovíčko, ztělesňující nejhorší možné obavy – nemáme. Přepadají vás mdloby. Paní však s naučenou elegancí zachraňuje vaši hlavu od pěkné boule tím, že vás odkáže do parfumerie v druhém patře. Seberete poslední kousky sil a sebeúcty a vydáte se tam.
Neohroženě si to míříte přímo ke kase:
„Dobrý den, prosím vás, potřebuji černý Mexx.“
„Počkejte, já se po něm podívám,“ prohodí prodavačka a začne cosi vypisovat do počítače.
„Tak. Černý Mexx se již bohužel nevyrábí.“
To poslední slůvko vás připraví o poslední zbytky zdravého rozumu. S hysterií, za kterou by se nemusela stydět ani leckterá blondýnka, vybíháte pryč. Jiný parfém koupit nemůžete. To zkrátka nejde. Poraženecky odcházíte k výtahu. S naprostou apatií naskládáte tašky na zadní sedadla. Ignorujíc dopravní značení opouštíte obchodní vězení.
Doma si zalezete do postele v domnění, že spánkem překlenete celé vánoční svátky. A druhý den ráno vás tak jako každý rok zachrání ten nevinně se tvářící obchod se šperky. Vánoce jsou zachráněny díky ochotě otevřít obchod i na Štědrý den. Dopoledne vše zabalíte s mistrnou zručností, kdy z knihy vykouzlíte díky několika metrům balícího papíru obrovskou kouli. S pýchou naskládáte dárky pod stromeček. Teprve teď nadchází ty pravé Vánoce, chvíle klidu ve společnosti svých nejdražších, kterým chcete svými dárky udělat radost.
Ten klid však naruší jedna zcela nevinná poznámka: „Ježíšek letos zapomněl na parfém?“.
