Posedávám ve své oblíbené kavárně. Místo vychlazené jedenáctky srkám zelený čaj a místo hltání cigaretového kouře okusuji tužku a škrábu do diáře. Mám rád rána v kavárně; z oken vidíte osamocená individua, jak proplouvají životem. Tu a tam se mihne skupinka školáků, která mě na pár chvil vytrhne z letargie. Několik ztracených duší vysedává uvnitř, jako by se v časoprostorovém vakuu snažily uniknout nutnosti žít. Svobodně jsem se rozhodl strávit své ráno, svůj čas, v tomto sociálním vzduchoprázdnu, abych se mohl zbavit přemnohých myšlenek.
Svobodné rozhodnutí je záležitostí svobodné vůle, tj. nezávislou volbou dobra, které je svým způsobem omezené, v jistém slova smyslu bezcenné. Ono absolutní dobro je voleno takřka automaticky, k němu směřuje celé naše bytí. Objektem našeho momentálního rozhodnutí proto musí být jakési pod-dobro. Aby měl člověk možnost svobodné volby, musí nést zákonitě za důsledek svého rozhodnutí odpovědnost, což znamená, že musí důsledky předpokládat (v opačném případě by legislativa musela akceptovat obhajobu ve smyslu „já nevěděl, že může na pobodání umřít“ apod.). Ovšem aby toho byl schopen, musí vycházet z kauzálního řetězce. Ale již tato reflexe je integrace do kauzálního řetězce. Člověk je pak pouhou loutkou a nikoliv tvůrcem rozhodnutí. V tomto momentě nejenom, že není za své rozhodnutí odpovědný, ale ani není schopen odlišit mravní dobro a zlo od pouhé užitné hodnoty. Člověk je zcela determinovaný.
„Poslušně hlásím, pane rozum, že já nejsem determinována,“ brání se každodenní zkušenost.
„Dobrá, slečno zkušenost,“ pokračuje v útoku na svobodnou vůli rozum, „podívejme se na celou záležitost z jiného úhlu. Pokud je svobodné rozhodnutí aktem, vymykajícím se z kauzálního řetězce, je pak následný čin vlastně pouhým důsledkem bez příčiny, nemýlím-li se.“
„Vypadá to tak…,“ přitakala pochmurně zkušenost.
„Ale sama moc dobře víš, že to tak nejde. Jen si to představ! Důsledek bez příčiny! Víš, co by to znamenalo, ty bláhová?“
„Ehm…, že by kauzalita byla pouhou statistickou záležitostí?“ začervenala se školácky zkušenost.
„No to taky! V okamžiku, kdy se klaníme k indeterministické pozici, pak svobodné rozhodnutí, kdy já volím mezi dvěma a více možnostmi, nevyplývá z předešlé příčiny. Rozhodnutí je pak ovlivňováno nikoli mnou,“ zaklepal si imaginárním prstem na imaginární hruď rozum, „ale tou prachsprostou a nepředvídatelnou náhodou!“
„A to je špatně?“ otázala se zcela upřímně zmatená zkušenost.
„No ve výsledku je to stejně jedno,“ odmlčel se na chvilku rozum. „Pokud je vše determinováno, pak se já rozhoduji zcela nutně, tedy nesvobodně. Pokud se rozhoduji náhodně, což samozřejmě kategoricky odmítám, pak je člověk pouhým hracím automatem a já hraji pouze iluzi svobody.“
Ani po druhé vypité kávě jsem nedokázal rozum a každodenní zkušenost usmířit. Ať se rozhodnu jakkoliv, vždy mi vychází naprostá nemožnost existence svobodné vůle. Útěchu dokonce nemohu hledat ani v Božím náručí, protože pakliže je vše božím záměrem, je vše již předem rozhodnuto, já nic neovlivním a budu hnít v pekle nespravedlivě. Pokud na sobě břímě svobodné volby ponesu já, nevidí Bůh ani kousek do budoucnosti a není tak vševědoucí a už vůbec ne všemocný, jak se o něm říká.
Rozum a teorie mi říká, že nic jako svobodná vůle není. Ale kdesi hluboko uvnitř se ve mně cosi vzpírá a brání se přijmout obdobný závěr. Upřímně řečeno neznám odpověď a velmi pochybuji o tom, zda vůbec nějaká správná odpověď je. Nezbývá mi než dopít kávu, zapálit si svou dlouho odříkanou cigaretu a smířit se se slovy, jež nepronesl nikdo menší než Voltaire: „Vaše vůle není svobodná, ale skutky jsou. Je vám volno činiti, máte-li možnost činiti.“
