Jak jistě všichni díky našemu zpravodajství víme, počasí posledních dní příliš nepřeje vozidlům městské hromadné dopravy. Samozřejmě, brněnské šalinky, jak rád pojmenovává zdejší tramvaje místní básník, jsou obdařeny jistou aurou výjimečnosti, nicméně počasí neušetřilo ani je. Trolejbusy nevyjímaje. Dopravní podniky nás žádají, abychom cestování omezili na minimum. Avšak vyskytnou se situace, kdy člověk prostě musí ignorovat doporučení a rady zkušenějších a risknout to. Tak jako jsem dnes ráno musel riskovat já, když jsem se vydal vstříc přeplněné trolejbusové zastávce.
Jelikož kalamita trvá v Brně již od pondělí a předpovědi nebyly příliš příznivé ani pro dnešní den, rozhodl jsem se vstát o hodinu dříve než normálně. S mírným zpožděním jsem počítal. Následovala klasická ranní rutina: káva, cigareta na balkóně, deset minut na záchodě a dalších deset v koupelně. Naposledy jsem zkontroloval situaci na internetu a utvrdil se v nejhorších obavách – kalamita pokračuje. I přes neodolatelnou chuť vše bojkotovat, zahodit všechny připravené podklady na přednášku do koše a vrátit se do stále ještě teplé postele, jsem se vydal vstříc chladnému prosincovému ránu.
Když jsem došel na zastávku, mé prvotní znechucení vystřídala bezmoc. Takový dav se prostě nemá šanci vměstnat do proklatě malého náhradního autobusu. Vyhlížejíc strom, na kterém by se dalo oběsit, jsem si zapálil druhou cigaretu. A v tom, cink! Nápad! Když dojdu na předcházející zastávku, určitě se do autobusu vejdu! S vědomím vlastní prozíravosti má další cesta pokračovala směrem ven z města. Brázdil jsem prvním letošním sněhem a zanechával po sobě smazatelné stopy. Čím blíže jsem zastávce byl, tím více mě začínal pojímat pocit zvláštního neklidu, jistá prapodivná forma úzkosti. A když se mému zraku naskytl pohled na skupinu asi padesáti lidí, kteří ten revoluční nápad dostali přede mnou, hned jsem věděl, odkud fouká vítr.
Ne, teď to nemůžu vzdát, pomyslel jsem si a našel poslední volné místečko na zastávce. Rezolutně jsem se postavil. Byl jsem připraven se do autobusu dostat jakýmkoliv způsobem. Minuty ubíhaly. Hodina, kterou jsem ráno získal, byla tatam. Nervózně jsem přešlapoval. A v tom to přišlo. Na horizontu se objevil autobus. Všichni zbystřili a začali se houfovat před cedulí. Já nebyl výjimkou. Když se otevřely dveře, veškeré morální zábrany šly stranou. Každý si chtěl urvat alespoň metr čtvereční pro sebe. Využil jsem skulinky mezi poněkud širším pánem přede mnou a sedadly a jako had jí proklouzl. Ano, zvítězil jsem – dostal jsem se do autobusu!
Mé prvotní nadšení ovšem zpražila poněkud tísnivá atmosféra. Onen poněkud širší pán mě svým břichem narazil na boční sklo. Chvíli jsem hledal vhodnou polohu, ale nakonec jsem se spokojil s tím, co jsem měl. Navíc, pánovo břicho bylo celkem měkké a tak mi po cestě simulovalo mou vyhřátou postel. Ve vertikální poloze, samozřejmě. Na zastávkách jsem pozoroval rezignované obličeje těch, kdo se do autobusu již nevešli. Bylo mi jich líto, ale místo bych nevyměnil.
Vydýchaný vzduch mě po chvíli přiváděl do mdlob. Z těch mě ale pokaždé okamžitě vyvedla ruka, co mi opakovaně přistávala na zadku. Ať je to nějaká hezká holka, ať je to nějaká hezká holka, opakoval jsem si v duchu. Jenže bříško, o které jsem se celou dobu opíral, dávalo tušit, že to nebude hezká holka, dokonce, že to nebude ani holka. V mé mysli se začal rýsovat scénář toho nejhoršího hororového filmu: ten pán je strašně naštvaný kvůli mému ignorantskému chování. Počká si, až vystoupím, někde mě praští a já se probudím bez ledviny a s bolavým zadkem. A teď rukou zkoumá, zda mám dobrý zadek! Nemohl jsem to již vydržet. Otočil jsem se. Přede mnou se tyčila dvou metrová horda masa a sádla. Jeho dlouhé vousy mě poškrábaly na nose. Strach získal tvář.
Naštěstí jsme již zastavili na mé zastávce. S tichým pardon jsem se začal drát ke dveřím. K mým uším se dostalo několik poznámek, komentujících mé neetické chování, ale strach byl silnější. Ve dveřích proti mně stanula postarší paní s vozíkem. Nevraživý pohled v její tváři dával tušit, že nemá v plánu uhnout, pustit mě z tohohle městského vězení. S omluvou na rtech jsem vykročil proti ní. Bylo to kdo s koho. Necouvla ani o píď. Chtě nechtě, musel jsem vystoupit. Ramenem jsem líznul její letitý dlouhý kabát. Paní ale nedala svou kůži lacino, než jsem vystoupil, stihla mě dlouhým madlem vozíku praštit přes holeň tak, jako to mě kopaly holky na základní škole, když jsem je tahal za vlasy. S hlasitým zaúpěním jsem byl konečně volný.
Rozešel jsem se tedy směrem k fakultě. V tom mě ale pojal zase ten stejný pocit úzkosti. Něco je špatně, vyvstalo mi na mysli. Začal jsem kontrolovat telefon, klíče, peněženku. A v tom mi to došlo – podklady, ze kterých jsem měl přednášet, zůstaly na stole.
