Všechny mantry financování vědy a výzkumu – III.

Je oblast financování vědy a výzkumu opravdu tak strategicky pro český stát významná, aby bylo možné přehlížet do nekonečna opakované mýty, fabulace a úsměvná dogmata, jak nám je akademická sféra prezentuje? Podívejme se spolu postupně na všechny mantry financování vědy a výzkumu, které zaplavují celý mediální prostor. Mantra třetí: pokud máme být konkurenceschopní, musíme investovat do základního výzkumu.

Pojďme společně jádro této mantry prozkoumat. Zaměřme se zejména na iracionalitu tohoto argumentu a související témata.

Jak poznamenal názorový odpůrce v jednom z mých předchozích článků, nebojme se o státem živené vědce, bude-li nejhůř, oni se vždy nějak sami uživí. A přidává moudrý výčet profesí, který uzavírá konstatováním, proč by Čína jinak tolik toužila po našich akademických profesionálech zběhlých v základním výzkumu, pokud by základní výzkum byl tak v rozporu s trendem posilování konkurenceschopnosti. Úžasná a nikterak vzácná logická konstrukce. Svědčí bohužel o naivitě a neznalosti pisatele. Za jednak má velmi malou představu o čínské ekonomice. Stačí se pozorně podívat, jak je strukturován čínský pracovní „týden“, na jakých základech stojí čínský export a tedy i čínský ekonomický růst, jaká je intelektuální základna v Číně a také, jak je čínská ekonomika řízena. No a dále - že čínské vedení chápe nezbytnost plánovitého řízení vědy a výzkumu? Ano, chápe. V čem je tedy pisatelova naivita? Dalo by se odpovědět jako v novinové hádance – Česká Republika a Čína. Najdi deset ekonomických rozdílů! Česká Republika a EU potřebuje obzvláště silnou, možná i bolestivou, ale především efektivní integraci a centralizaci výzkumu a vývoje dotovaného z veřejných rozpočtů, o základním výzkumu to platí dvojnásob. Trend je bohužel opačný a v podstatě neudržitelný. Již jsem o tom psal dříve.

Proč je základní výzkum pro akademickou praxi tak lákavý a aplikovaný výzkum, ačkoliv to jsou pojmy z části vlastně totožné, je vnímán jako neatraktivní? Odpovědí na tuto otázku je několik. Základní výzkum je předně totálním naplněním pojmu akademická svoboda. Můžete provádět cokoliv, můžete se nechat myšlenkami, fantazií a představami unášet bez omezení jakýmikoliv pravidly, množinami poznaného či řádem. Základní výzkum je vlastně nejvyšší meta pro každého vědce. Nemusí se ohlížet na nikoho, na nic, nemusí používat jiné korekce než ty, které uzná za vhodné sám. Toto privilegium má ale i svůj rub. Základní výzkum, aspoň tedy u oborů, které pracují s popsatelnými entitami, může končit i po létech bádání bez jakéhokoliv výsledku a jediným svědkem marného snažení badatele jsou tak poznámky o provedených experimentech. Další odpověď musíme hledat v sociálním postavení vědce. Badatel primárně potřebuje prostor, aby mohl svoje představy realizovat. Takový prostor vyžaduje i jistou míru izolace od okolního světa. Aplikovaný výzkum je principiálně sociálně náročnější zvládat. V aplikovaném výzkumu je badatel mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně výsledky základního výzkumu, které v nejhrubších rysech ukazují principy, metodiku, někdy i použitelná řešení. Na straně druhé je to očekávání zadavatele, aplikanta, který výstupu základního výzkumu chce využít. Říkáte si – proboha, vždyť je to jedno, proč by nemohl ten, kdo provádí základní výzkum hned udělat i aplikace? A to je, vážení čtenáři, ta otázka. Proč nemůže, proč nechce, proč se tomu tak brání.

Základní výzkum si lze představit jako proces, který boří hranice poznaného. Tedy aspoň by měl. Vědec by měl mít ambici bořit takové hranice, které mohou s rozšířením poznaného souviset a bonusem je, pokud je metou i zlomení čehosi v současném poznání nerealizovatelného. Je to filosofie vědecké práce a ta zapovídá uvést poslední parametr, který základní výzkum odlišuje od aplikovaného. Ano, hádáte správně, je to parametr aplikovatelnosti. Tedy – je-li vědec v privátní nebo akademické sféře posilován vidinou aplikace a s tou provádí základní výzkum, jedná se o aplikovaný výzkum. Přestože provádí obsahově zdánlivě totéž.

Hranice poznaného můžeme pochopit, až když je překročíme. Tak je tento svět postavený. Primárně tedy vědcům nesmí žádná moc nebo síla upírat právo na základní výzkum v plné míře akademických svobod, protože jinak by se poznání zastavilo (což nutně evokuje filosofické otázky dobra a zla, pozitivního a negativního dopadu, ale to je na jiný blog). Jde jen o to, kolik bude hradit základního výzkumu stát, jak ten základní výzkum bude hodnocen a kolik základního výzkumu je třeba. Nebojme se říci - kolik nového poznání je třeba. Jde tedy o regulaci, vlastně všechny spory, kterých jsme svědky, by měli končit u tohoto slova. Regulace. Základní výzkum je jako plevel. Pokud se nechá bez dozoru, vyhubí okolní kulturní rostliny náročnější na péči. Bez druhové pestrosti, bez množství genotypů bychom ale neměli naše kulturní rostliny, neměli bychom co zušlechťovat.

Základní výzkum je vlastně nejvyšší meta pro každého vědce. Regulace by měla nabídnout možnost se zabývat vysoce hodnotným základním výzkumem jen těm nejschopnějším s nejrevolučnějšími přístupy, s nejvyšší mírou vědecké intelektuální potence, protože jedině takoví jedinci jsou garancí pro společnost, že jejich vize, nápady, schopnosti se mohou za deset možná někdy i třicet let využít. Jde totiž o víru, zvláštní v tomto kontextu. Akademičtí pracovníci chtějí, abychom věřili, že mezi nimi jsou budoucí Einsteinové a musíme jim dát příležitost, aby v rámci akademických svobod mohli veškerý svůj um a talent nabídnout budoucí prosperitě, tedy konkurenceschopnosti. Pokud ale společnost má takovou víru přijmout, nesmí být konfrontována s jinou realitou. Nesmí po 20 letech existence základního výzkumu naší akademické praxe být efekt téměř nula. Zde musí zasáhnout stát a sama akademická praxe musí mít sílu vnitřní očistu provést. Vím, ideální stav. Praxe nebude, protože realita je jiná. Jaká tedy je?

Základní výzkum je dokonalá pláštěnka. Tmavá, nepropustná, nevíte co se pod ní skrývá. Většina akademické obce dobře pochopila, jak je základní výzkum úžasný z hlediska výstupů. Žádné nejsou, nikdo je po vás ani chtít nemůže. Taková práce, kde po vás nikdo nemůže chtít výsledek, není vlastně prací. Je to jedna z mála oblastí činnosti člověka, kde je nadřazeno duchovno úsilí reálnému výsledku. Napadá mě už jen církev. Vážení akademici – není to přeci jen ostudné?

A impact faktory? Redakční rady časopisů, tvořené akademickými pracovníky (všimněme si, jak akademici umě vytvářejí dojem, že impact faktor je sociální konstanta vesmíru, cosi, co je dáno, neoddiskutovatelné a nezpochybnitelné) tedy budou rozhodovat o účelnosti vynakládání prostředků daňových poplatníků? Takto to vážení akademici myslíte? Řekněte to takto nahlas!

Je čas se vrátit k naší mantře. Základní výzkum je nedílnou součástí budoucí prosperity. Provádí se jak v privátní, tak akademické sféře. Jde ale o efektivitu. O množství tohoto výzkumu a o potenciál, který může tento výzkum jednou přinést. Nepředpokládá snad nikdo, že do nominace na olympijských 100 m sprintu pošle výprava ČR pana Tichého z Prahy, protože se v médiích včera svěřil, že každé ráno dobíhá autobus MHD od svého domu a běhá opravdu rychle. Špičkové profese v současnosti už musejí dělat výhradně lidé, kteří k tomu mají dispozice. A ne ti, co si myslí, že takové dispozice mají. Bohužel valná většina akademických pracovníků v deliriu akademické svobody žije v dojmu, že má na základní výzkum. Nemá.

S lítostí mohu též konstatovat, že někteří akademičtí pracovníci mají problém s pochopením reality. Na otázku z jakých zdrojů jsou placeni, ihned uštědří preventivní úder konstatováním, že například 45 % procent mzdových prostředků dotyčného je hrazeno z dotace EU nebo jiného grantu. Tedy ne prostředky ze státního rozpočtu. S takovou mírou nezávislosti musí akademické svobody chutnat dvakrát lépe. Pokud ovšem totéž pronáší v médiích rektor univerzity, nemohu se zbavit dojmu, že se jedná o cílené oblbování veřejnosti s cílem vyvolat určitý klamný dojem. Takovému jednání se v oblasti trestně právní říká podvod, bohužel ale, jak jsem několikráte podotknul, akademická praxe je jen politickým kolbištěm svého druhu a jak známo, politická etika různé formy více nebo méně milosrdných lží užívá běžně a v podstatě bezskurpulózně. Účel světí prostředky.