Je Akademie věd přínosem nebo přítěží vědy a výzkumu?

Člověk je bytost sociální, jak nazývá organické prvky s tendencí se sdružovat. Integrovat s (deklamovaným) cílem dosažení vyšší efektivity čehosi lze ledasco, takový trend má své nesporné výhody. Integrační a desintegrační snahy jsou meritem sociálního postoje, hlubokým politikem, které dělí skupiny na dva nesmiřitelné tábory ať již jde o integraci národů či státností nebo integraci v hospodářské sféře. Vědecké bádání je zvláštní druh lidské činnosti, specifické zejména svoji externalitou – rozuměno, kromě zainteresovaných se zdá nezúčastněným nepochopitelné, často podivné, podivínské a dokonce i zbytečné. Personifikací vědeckého bádání je vědec, postava u níž se předpokládá hluboké souznění a ponoření se do daného oboru, dané problematiky zájmu. Vědec je však člověk z masa a kostí a jako takovému mu nejsou cizí ani další lidské charakteristiky, proto zná historie nejbarvitější příběhy nenávisti, zrady, krádeží i vražd, ale třeba i bezmoci spojených s uskutečněným poznáním, které mělo nebo mohlo vždy něčím pozitivním přispět, ale dopadlo to všechno jinak.

V České akademii věd pracují též pouze lidé z masa a kostí. Mají své potřeby privátní, profesní a vědecká práce, záměrně nepoužívám slovo věda, by pro ně měla být profesní náplní. Uvedené potřeby se zavázal uspokojovat stát. Akademii zřídil třístránkovým psaným kodexem, který ve svém § 2 stanovuje, že výzkum je uskutečňován prostřednictvím pracovišť akademie, jejichž předmět činnosti je specifikován obšírněji (avšak bohužel pro vědecké pracovníky AV ČR ne dostatečně) v § 13 tamtéž.

Akademie věd se ústy svého předsedy mnohokráte (např.) vyjádřila k deklamovaným změnám struktury podpory vědy a výzkumu, mediálně vděčná jsou témata redukce rozpočtové kapitoly AV ČR a diametrálně odlišný pohled na financování vědy mezi akademií a zástupci průmyslu.

Veřejnosti jsou předkládány hned dvě akademicky vypulírované myšlenky. První, že redukce rozpočtu AV ČR bude mít dramatický dopad na konkurenceschopnost České Republiky a druhá, že jedinou cestou, jak efektivitu AV ČR zvýšit, je taktéž zvýšit financování vědy provozované na AV ČR. Akademici přispěchali s doložením logiky těchto tvrzení. Podle této logiky odejdou z AV ČR nejschopnější lidé vlivem nejistoty a mladá krev absolventů vysokých škol se buď do vědy vůbec nepustí, případně se nevrátí ze zahraničí, kde se zřejmě naučila tomu, co tady chybí. Důsledkem takového odlivu mozků bude AV ČR méně efektivní z pohledu výstupů a tím pádem ČR ztratí z nějakého blíže nespecifikovaného časového hlediska konkurenceschopnost. Akademická fikce par excellence. Podívejme se, jaká je realita.

Zopakujme východiska. Stát zřídil akademii věd. Zřídil ji k uskutečňování výzkumu. K tomu účelu zřídil pracoviště.

Akademická obec využívá mantry 21. století – pojmu svoboda. V pojmosloví akademiků se jedná o specifický druh svobody, svobodu akademickou. Tu akademici vykládají tím způsobem, že jim „zajišťuje možnost svobodného bádání, které není nikým a ničím z vnějšího světa omezováno“, pokud svým konáním nejsou v rozporu se zákonem. Protože taková definice je silně provokativní a asociuje elity s bezmeznými svobodami, což není žádoucí, akademici přispěchali s doplněním, že „není nikým a ničím z vnějšího světa omezováno, než konkurencí jiných badatelů“. Tím vytvořili žádoucí zpětnou vazbu. Buďte všichni klidní, někdo nás kontroluje. Konkurence ve vědeckém prostředí současnosti je jeden z největších podvodů na daňových poplatnících, zhruba asi jako v tuzemském pojetí fungování ČEZu. Základní výzkum, byť se od tohoto pojmu akademici stále častěji distancují, za posledních 40 let vytvořil monstrózní továrnu na iluze o výsledcích, které mají sloužit zadavateli, tedy státu, který si vědecká pracoviště zřídil. Základní výzkum přinesl záměnu výsledku bádání za publikaci, tedy kus papíru, v přeneseném smyslu (a dnes již ani to ne), kdy je smysluplnost vynaložených prostředků měřena obsahově sterilními čísly, jako je například impact factor. A teď prosím pěkně pozor na logiku. Akademici tvrdí, že základní výzkum je třeba právě proto, že jeho dopad se pozná za roky nebo i desítky let. S tím je třeba souhlasit. Akademici (sami sobě) rozdělují balík financí na projekty základního výzkumu, které budou podporovat, finance, které dostanou od státu, tedy daňových poplatníků, a rozdělují je mj. podle klíče vědecké erudice žadatele. Tento klíč se odvozuje od počtu publikací v impactovaných časopisech. Impactované časopisy publikují taková témata, která jsou momentálně in, tzn. kde akademičtí pracovníci dokáží prezentovat, jak může být dopad jejich práce veliký (někdy). Stačí se vézt na takové vlně, nic z ní nikdy nemusí být a dokonce ani nebývá, ale stačí se vézt, provádět kooperaci s podobně zaměřenými pracovišti (které kooperaci z téhož důvodu uvítají) a kromě toho, že jste vědecky krytí (máte publikace v impactovaných časopisech, čili podle definice základního výzkumu provádíte ten nebáječnější základní výzkum), si můžete sáhnout na další a další a další peníze. Akademické svobody jsou fajn, když nám je někdo platí.

Pečlivý čtenář ten trik pochopil. Pro jistotu jej zopakuji. Grant nebo dotaci dostanu, pokud můj projekt něco přináší. To se posuzuje tak, že se shlédne můj seznam publikací v impactovaných časopisech. Ty opublikují pouze původní téma, které je momentálně in, což se vykládá jako, že může někdy něco přinést. Pochopil už každý?

Ano, celý výše uvedený odstavec evokuje klíčovou myšlenku - základní výzkum hodnotit nelze, protože návratnost investice je zcela nejistá. Dokonce téměř nulová, ale i přes to téměř se jej vyplatí nepochybně provádět. No dobře, ale jak by se tedy akademici k penězům dostali, když jejich činnost vlastně nelze hodnotit? Jak by to dopadlo na jejich důmyslně vymyšlenou zpětnou vazbu v definici akademické svobody. Vždyť by ztratila smysl. Ano, ztratila. Proto jsem psal, že takto vyvolaný dojem kontroly a konkurence je jedním z největších podvodů na společnost obecně.

Jak ale postupovat? Akademici by si měli pečlivě přečíst literu zákona, kterou jsou zřizování a také jejich zřizovatel by měl poměrně rázně sdělit, proč svoji Akademii věd zřídil, co od ní očekává a co z toho akademie také plní! Akademici mají strach z toho, kdo jim bude říkat, co mají nebo nemají provádět za výzkum. Zase jsme u toho – bojí se o svoji historicky vybojovanou akademickou svobodu. Je jednoduchá cesta, buď upravit zákon a nebo zrušit Akademii věd. Svět chce bohužel složitější řešení. Takže se budou hledat třetí cesty. Veřejnosti je třeba ale sdělovat, jak a co Akademie věd plní. K čemu byla zřízena a zda takový záměr dnes obstojí. Hradíme si z našich kapes bádání lidí, kteří se vymkli kontrole! Vytvořili si světový standard a – silně zjednodušeno řečeno – Italský badatel italskou veřejnost přesvědčuje: podívejte se, takhle to funguje ve Francii a Česku, kamkoliv se podíváte! Český badatel plameně argumentuje: podívejte se, takhle to funguje v Itálii i ve Francii, všude! Již chápete? Zvrácený sociální mikrosvět využívající badatelských úspěchů jiných, aby se udržel při životě. Globální monstrum, které nelze roztnout jinak, než že se zavřou lokální rozpočtové kohoutky. Bohužel akademická mafie je chytřejší než se zdá a dokáže si vytvořit i zdroje nadnárodní, do kterých povinně musí členské státy asociací přispívat, EU je hlavním kohoutkem penězovodu. Když vrchní z akademiků začal argumentovat, že rámcové projekty EU nevedou ke konkurenceschopnosti, ačkoliv byly zaměřeny na aplikovaný výzkum, jedinec, který ví, o co jde, tzn. o miliardové rozpočty, které končí, kde nemají, buď smutně kouká a nebo má rudo před očima. Podle nátury. Pan vrchní akademik zapomněl totiž dodat na základě jakého klíče se ty jeho aplikované výzkumy rozdělovaly (ano, hádáte správně – počty impactovaných článků v časopisech bylo jedno hlavních kriterií pro uchazeče), kdo ty klíče vymyslel a za jakým účelem a hlavně - kdo byl v radách a oponentních seznamech. Ano, i zde hádáte správně – osoby z akademické sféry s počty impactovaných článků v časopisech. Zdá se vám to celé jako absurdita? Ne, ani náhodou. Všechno to má hluboký smysl a řád. Společnost sama sobě vytváří obrazy, virtualitu a svoje vlastní pozadí, které nemá být viděno. Svět chce být klamán. Dnes jsem nechal nahlédnout trochu do pozadí akademického, kam běžný smrtelník nenahlédne, protože akademici si to nepřejí. Mohlo by to ohrozit jejich akademické svobody.