Možná jste svědky zrodu spisovatelky.... :-) Už je to 50 roků, kdy mě moje profesorka češtiny přirovnala k Boženě Němcové.
Její slova si dodnes pamatuji: I Božena Němcová napsala své největší díla v dobách jejích osobních tragedií. Paní profesorka tím chtěla říct, že moje maturitní písemka je zajímavá a stojí za to, aby ji přečetla i v dalších třídách. Zažila jsem tedy svých 5 minut slávy a svůj "talent" pak používala k vypsání se z vnitřního napětí a nebo když jsem chtěla něco hodně důležitého sdělit svým pubertálním dětem a bylo to pro mě tak důležité, že jsem se bála jejich nepochopení. Mám dojem ,že není až tak složité psát dobře až dojemně ještě necelý rok po maminčině smrti, kdy bolest a pocity ze ztráty nabízejí ty vhodná slova skoro zadarmo. Kdy už cítíš, že rodina se nesemkne a ty budeš muset žít solo, sama za sebe. Kdy podvědomě cítíš, že umírá ten kdo nechce žít, nejen ten kdo je nemocný a starý. O tom ale více, až se budu zabývat sílou myšlenky.
Paradoxně na maturitní téma: Žena jíž si vážím, jsem nepsala o své mamince, ale o paní, která měla být za ní náhradou. Tomu muselo něco předcházet. "Boje" s tatínkem, který se odmítal chovat jako průměrný běloch a rozhodl se ve svém smutku, že své sotva zletilé dceři, udělá ze života peklo. Komu jinému. Bratři už měli svoje rodiny. Jen popsat všechny ty naschvály a eskapády by byly na dlouhou povídku. Vytušila jsem, že spásou by mohla být nová Duše k naší nesourodé dvojici. Začalo to inzerátem a ještě se ani neměla čas moje maminka v hrobě obrátit a na prahu stála statná pětapadesátnice s upřímným úsměvem. (To ještě netušila co ji čeká). Byl to přece jen můj výběr a světe div se, otec souhlasil.
Dovídám se její příběh, který mě tolik uhranul a následně i mou profesorku češtiny. Paní Maruška byla zjevení, které mě nepřestalo fascinovat, dodnes mám dojem, že za většinu co je ve mě dobré, vděčím jí. Tak jsem tedy popsala v písemce, jak se zjevila paní Maruška, jak žila hezky s mužem, jak si adoptovali holčičku Marušku, kterou našli na prahu kostela se vzkazem: "Dobří lidé, ujměte se mě." Jak to všechno udělali. Jak žili hezky a spokojeně a jak je připravená stát se maminkou i své druhé dceři. MNĚ. Jaká rajská píseň to zněla a já svou touhu ve své bolavé duši přetavila v obdivované a obdivné dílo.
Tento příběh by mohl být mnohem květnatější, to ostatní jsem se dovídala postupně. Tehdy na prahu našeho domu stála žena, která nikdy neokusila tělesnou lásku i když měla léta manžela. Byla v 55 létech panna. Stalo se to tak. že paní Maruška se narodila jako nemanželské dítě a maminka jí od dětství vštěpovala, že každý muž chce jen to jedno a bude ji chtít (cituji) zkroutit. Když tedy paní Maruška potkala kominíka Tomáše a ten ji nechtěl zkroutit, bylo rozhodnuto. Tomáš měl poruchu, kdy erekce nebyla možná a když jí nechtěl zkroutit ani po několika létech, přes všechno nebo právě proto žili krásný život v úctě a lásce s adoptovanou dcerou až do smrti Tomáše, který ji vlastně uvolnil pro náš život. Ale to už je na další tři romány.
Dovolím si jen malou pikantní vsuvku. Vyprávěla paní Maruška, tehdy už BABIČKA, protože já jí zatím porodila dva vnuky, které vždy hrdě představovala jako syny druhé dcery. Tak tedy babička popisovala jaký byla hlupák, lidem pro smích, když na plese tančila se sousedem a neznajíc fyzionomii muže, na dotaz jak si zatančila, odpověděla:" Dobře jen mě nemusel tlačit tou baterkou, co měl v kapse." Na tomto příběhu jsem vám chtěla mimo jiné vyjevit, že i bez sexu se dá žít a už vůbec není zárukou hodnotného vztahu.
S otcem to vydrželo 10 let. Se mnou dosud .Nezapomínám donést kytičku na hrob. Babička se dožila 91 let. Ať je tento blog oslavou ženy, která by mohla být vzorem pro všechny. Nesoudila, neomezovala, uměla odpouštět. Pro každého měla milé slovo.
Jsem šťastná, že jsem jí mohla poznat, jít s ní kus života a ukrást něco z její životní moudrosti.
Zkrátka ŽENA JIŽ SI VÁŽÍM a vážit nepřestanu.
