Existují lidé, kteří se neštítí ničeho, když jde o peníze. Peníze jsou modlou a vítězí nad vším. Tady jsem to měla možnost ochutnat ve velmi silném vývaru.
Cítila jsem se radostně i vítězně, že jsem obstála v situaci nestandardní. Radovala jsem se krátce. Nade mnou se tyčila postava "bosse", jinak Romana, jen co jsem vešla do dveří. "Co ty tu děláš? Okamžitě vypadni! Hraješ si na dámu, nechce se ti dělat!" Ten nenávistný tón se zařezával, do uší, duše a směrovalo to až k srdci. Tehdy jsem ještě nevěděla, že každý posuzuje jen a jen podle sebe. Nebyla bych tady, kdyby se mně nechtělo pracovat. Seděla bych na své teplé židli a neodcházela bych. Než jsem stačila cokoli vykoktat, přispěchal mi na pomoc můj drahý syn Honza. Postavil se čelem na obranu matky. "Romane, co to říkáš, já mamku znám, není ani líná ani nezodpovědná......" Možná by toho řekl více, ale během okamžiku se válel na zemi ve střepech rozbitého stolu a tekla z něj krev. Ta zrůda prudkým pohybem hlavy nabrala syna pod bradu a jelikož útok nečekal, spadl na skleněný stůl, který nápor nevydržel.
Všichni byli v tu chvíli na nohou. Nikdo už nechtěl na nic čekat. Kdo měl kontakty, ten je poskytl. Pomáhali i obyvatele z přízemí domu. Za několik desítek minut, jsme všichni byli připraveni k odjezdu. Nevěděli jsme kam, věděli jsme jen, že pryč odsud. Stařeček bourák se teď hodil. Kdo mohl, pomohl. Někdo radou, někdo kontaktem. Na všechno se díval kamarád dvacetiletého přátelství a po celou dobu nehnul ani brvou. Odjížděli jsme do hotelu, kde pracovala jedna z těch co pomoci chtěla. Za námi v závěsu "boss", který prosil, aby jsme se vrátili. Později jsme všechno pochopili. Naháněl svoje peníze. Právě jsme zhatili jeho skvělý plán. Všechny nás zaměstná, peníze půjdou přes něj, tak to tam chodí. Vyinkasuje naší mzdu a s ní se vrátí do Česka. Při patnácti lidech, průměru 1500$ a kurzu 44 Kč slušný bezstarostný výdělek. Mělo to dopad jen na lidi, kteří v tu dobu již pracovali. AU, AU, AU jak bolel ten příběh mladšího syna, kdy musel vydržet o hladu do další výplaty, protože ta jejich první už byla v kapse tohoto člověka.
Minimálně čtyři měsíce jsem o mladším synovi neměla žádnou zprávu. Pak se mně doneslo, že takový a tohoto jména je v Kansasu. Naštěstí funguje jakási záhadná propojenost, že Češi v celém USA o sobě vědí a když ne ty, tvůj kamarád určitě. Taky internet, sice v plenkách, ale tehdy jsem dostala legendárně první mail, kterým mi Dan oznamuje, že je živý a zdravý. O peripetiích nepíše nic. Jako vždy mě chce uchránit špatných zpráv. Takto fungují od malička oba mojí synové a já pořád nevím, jestli je to projev ochrany a lásky nebo odtažitost. Aby se mi hezky žilo, věřím v to první. Ten hrozný měsíc bez jídla a bydlení mně popsal syn až s řádným odstupem času.
V hotelu v Chicagu se ubytujeme na pár dnů, než zjistíme, kde nám dají práci a bydlení. Obvoláváme postupně velkou část Ameriky. V této chvíli už jsme jen čtyři. Já, syn, jeho kamarád a jeho matka Marie. Po třech dnech se blýská na časy. Oklahoma by přijala ženy. Muži pak můžou pokračovat do Jižní Karolíny. Pro ně tam něco bude na myčce aut.
Ta cesta byla nezapomenutelná, čekalo nás zhruba 800 kilometrů s dědečkem automobilem. Tento škytal, poskakoval, někdy nejel vůbec a někdy jako by už nás více nechtěl týrat. Nějakým zázrakem, jsme se blížili k Oklahomě a to po sněhu. Byli jsme jediní na cestě. Oblast ve stavu kalamity. Rozuměj, situace jako by napadl sníh v Tunisu. Byli jsme snad jediní, kteří v tom uměli jezdit. Pokud se někdo odvážil, tak měla práci odtahová služba. Od té doby jsem "živelná pohroma". Všude kde se zjevím vypuknou požáry, zemětřesení nebo "jen" praskne vodovodní potrubí. Když se v USA nedá jezdit, život se zastaví. Do takto mrtvého města jsme přijeli. Nesněžilo tady několik desítek let. Dotáhli jsme to z Evropy. Byl ještě leden, ale moc mu nezbývalo.
Když roztál sníh a opadaly rampouchy, vylézaly nám oči z důlků v jaké kráse to bydlíme. Byly to uzavřené celky, většinou vystavené v nějakém tématickém pojetí. Každý takový komplex měl své bazény, fitka, tenisové kurty, klubovny, dětská hřiště. U nás v té době nevídané. Ten náš se jmenoval Warvik a byl ve stylu anglického venkova. Dostali jsme k užívání mezonetový byt. Jeden pokoj s kuchyní a na balkóně či pavlači se spalo. Kluci s námi pár dnů pobyli a pokračovali za práci dál na východ. S Marií jsme osamělý, ne však úplně měla tady známosti z minula
Pracovně to fungovalo tak, že v podstatě jsi nebyl. Každý patřil nějakému supervizorovi, který za vás jednal, přebíral peníze. My byli jen číslo. Nikdo v práci neznal naše příjmení. My měli Roberta. Ten nás ráno odvezl do práce, odpoledne vyzvedl. Kdyby jsme zlobili, šéfka by to řešila s Robertem. Nepředpokládalo se, že ty sám budeš něco řešit ani se nepředpokládala znalost jazyka. Marie už minulý rok něco pochytila a leccos už dokázala sdělit. Jak se později ukázalo, bylo to jen k mému neprospěchu.
Kdo si myslí, že toho zlého bylo dost, že teď už jen sluníčko a radost až do rána. Mýlí se. Život se závislými není lehký. Podruhé v životě mám možnost se o tom přesvědčit.
Ani následující díl nebude jen zalitý sluncem.
