Manila, cesta pokračuje...5

Tuhle kapitolu bych nejraději vynechala. Zastávám názor, že když nemůžu říct něco hezkého, tak raději mlčím. Tím bych nedodržela posloupnost a ani daný slib přátelům. Manila má jedno světové prvenství, ale ani to nevidím lichotivě

           Manila je nejhustěji zalidněné město na světě. Na 43 kilometrů čtverečních 1,78 miliónů obyvatel a je to tady znát na každém kroku. Úzké uličky, využité každé prostranství,  až mě udivilo, že celých 58 hektarů obětovali Rizalovu parku. Asi největší volné prostranství ve městě. Pro Asii typická spleť elektrických drátů ukrajuje z prostoru, neštěstí toho nad našimi hlavami. Domy se staví hodně do výšky. Mně stačí už naše 16. patro na to, abych se plížila kolem zdí balkónu a nezvládám přistoupit k zábradlí.  Čtyřicátésedmé patro tohoto domu mně navždy zůstane tajemstvím. 

           Očima Filipínce je každý běloch chodící peněženka.  Všichni jsme nechutně bohatí a jejich povinností je nám od tohoto neduhu pomáhat. Každý nákup byl automaticky navýšen. Zřejmě podle stupně bělosti. Neměli jsme chuť s nimi přít a tak jim dopřávali jejich malá i větší vítězství. 

           Nevím jak popsat a zdůvodnit všudypřítomné uniformované kontroly. Kontrola při vstupu do jakéhokoliv obchodu, restaurace,  hotelu, při vstupu na stanici nadzemní dráhy.  Tady dokonce projíždí kabelka tunelem jako na letišti.  Když tunel chybí,  tak aspoň sťourají v kabelce klacíkem podobným bubenické paličce. Jsou všude.  U vstupu na bazén jsou čtyři. Dva uniformovaní a dva v civilu. Jsou v silné přesile. Jsme tam jen my dva. Bazén je vměstnán mezi dvě křídla čtyřicetisedmi pater. Voda je studená a na část  na kterou sluníčko svítí nesmím z neznámých důvodů vstoupit. Na to dbají ti čtyři. 

            Že je tady jinak horko je více než samozřejmé.  Už málo pochopitelné jsou přechlazené vnitřní prostory klimatizací. Venku hodně přes třicet a uvnitř asi šestnáct. Při čekání na letišti jsem se musela přiodít do svetru, bundy a dlouhých kalhot,  které už vůbec neměly dojít uplatnění. Ale ani toto nebylo dostačující. Kašlu, smrkám kudy chodím. 

             Ulice plné motorek, troubících aut, lidí,  zvířat.  Všechno se tam mezi sebou proplétá, každý něco nabízí, prodává,  vykřikuje. Na hlubokých pánvích v litrech oleje tvoří něco, co nemáme odvahu ochutnat. V centru tohoto dění se spí,  odpočívá i močí.  Spí se všude.  Třeba v KFC pod stolem. Hodně žebrajících. Potkáváme lidí s tupými pohledy, bez jiskry v oku. Bez radosti ze života. Známe z Bali pravý opak. Nabízí se myšlenka o víře a naději. Křesťanství versus Hinduismus. 

            Oblastí mého pozorování jsou děti.  Jako by tyto děti přebíraly za sebe odpovědnost už od narození.  Vidíme pobíhat poblíž rušných cest, v ulicích velikého provozu, dospělí v nedohlednu. Zajímavý úkaz byl ten, že za celé tři týdny jsem neslyšela jediné dítě plakat,  už vůbec vztekat. Děti si svobodně objevují svět a nikdo jim v tom nebrání. Ani v městě ani v zapadlé vísce. Neviděli jsme jedinou nehodu. Ani odřená kolínka. 

            Z mého pohledu by měla mít Manila ve znaku kohouta. Všude tady kokrhá a ráno je to celý koncert.  Neubráním se podezření,  že slepice chovají i na balkónech.

             Chtěli jsme to všechno vidět a zažít a nelitujeme. 

Teď už nemůže být jinak než lépe.