Filipíny, cesta pokračuje...4

Když už jsme tady, chceme i něco více vidět. Zaujaly nás obrázky krásných pláží a homolí pro tyto oblasti typické.  Tam se dostaneme jen lodí. 

           Daniel s Kristin se o nás vzorně starají,  skoro jako o svou desetiměsíční holčičku,  kterou spolu mají. Nabídli nám výlet lodí na pět míst za 2600 pesos (1050 Kč) pro oba. Těšila jsem se na jednu kouzelnou pláž o které jsem si říkala,  že když tuto uvidím, bude splněno.  Vypluli jsme ráno v osm, předpokládaný návrat ve dvě odpoledne. Vysněná pláž stále nepřichází. V domnění, že teď,  ale zrovna teď už jedeme tam, v důsledku jazykové bariéry se ocitáme ve dvanáct hodin zpátky a pláž nikde. Stěžujeme si Danielovi a ten má pro nás vysvětlení. Na jednom místě jsme měli projít otvorem ve stěně, kde lidé stojí i fronty a tam by jsme viděli ten zázrak. Mrzí mě to ještě dnes. Dostáváme kompenzaci, zařídili nám dopravu k vodopádům. Vodopády ty já túze ráda. Veze nás pán z vesnice. Jak jinak než na "kostitřasu". Opět motorka s košem na straně. Když se vsunou dvě desky je z toho bourák někdy i pro pět lidských jedinců. Jdeme asi dva kilometry do hor a s námi průvodkyně.  Jsme na trase jediní a tak proč ne průvodkyni. Pro mě zbytečná a překážející. Vodopády byly moc krásné a nejvíce potěšila voda, která měla pro nás potřebnou teplotu. Odhaduji 27 stupňů. Byl to balzám na uvařené tělo. 

           Pobyt v Bebeladanu se blíží konci. Zítra ráno opět se školáky autobusem do Tay Tay (ne Toy toy to by jsme byli definitívně v hajzlu), kde snad odchytíme nějaký posun k poslednímu ubytování na Palawanu. Je vzdálené přibližně sto kilometrů od letiště a je přímo na pláži. Naše obavy se vytrácí po tom, co v Tay Tay čeká autobus, který jede našim směrem. Než jsme ho objevili, oslovili jsme několik řidičů mikrobusů, kteří se asi zbláznili. Požadovali ceny kolem 4000 pesos (1600 Kč). Demonstratívně jsme nasedli do autobusu za 300 (120 Kč) pro oba. Největší dobrodružství má teprve přijít na posledním úseku cesty.  Tady se mi hodí mužský pohled a takhle to viděl Tadeáš:

Dojeli jsme na zastávku...no širší krajnice u džungle,  na druhé straně odbočka na polní cestu k našemu cíli. Ještě ani neodjel autobus a už se přiřítil borec na trojkolce. Hurá. Při nakládání zavazadel jsme museli nahradit ruční brzdu našimi těly,  stroj chtěl couvat. Naloženo. Borec se vydal opačným směrem. Posunkově jsme pochopili, že tam musí. Dojel, vyskočil a vzápětí se vrátil s klíčem tak 30 a kutil na nápravě.  Poté vyrazil správným směrem. Za chvíli jsme u pláže,  řekli jsme si. Když tu rána jak kladivem do sudu.  Pak další...další...a další. Každý kámen narážel do spodní části vozíku. Konstruktér si zřejmě popletl terén a plochou dráhou. K tomu každá prohlubeň pod kolem měnila vozidlo na vynález bratří Veverků. S tímto oral cestu. K lepšímu nebylo ani když jsem si přesedl na motorku za řidiče. Zbytek jízdy absolvoval seďe bokem jak komtesa na koni. Rány a orba pokračovala až do cíle. 

           Mecaja resort na dva dny a dvě noci je příjemným útočištěm před návratem do Manily. Jediným zásadním  problémem je tu voda. Každá. Ta mořská nám nad ránem utíká asi třista metrů daleko a když chceme v noci spát,  vrací se, aby nám mohutným příbojem ukázala svojí sílu. Šplouchá nám bezmála na terasu. Taky budí. První noci vyrobila iluzi tsunami a druhou jsem se bála usnout. Ta z kohoutku si teče jenom když má náladu. Zdá se, že si s námi hraje.  Nejraději nás má namydlené. Třetí neposlušná je ta pitná. Vyskytuje se jen v restauraci a má nekřesťanskou cenu. Ještě že nás nepokousaly písečné blechy na které si stěžovali v recenzích. Doufám,  že jsem vám dostatečným způsobem vyjevila, že sebemrskačství je můj oblíbený koníček a čím hůře,  tím lépe. Dnes se to nedařilo.  Poklidně jsme byli dopraveni do Roxas a vsazeni do mikrobusu. Cena přiměřená. Jídlo v bufetu u letiště levné (90 Kč pro oba i s pitím) a dobré. Bože,  kde pak vzít ten adrenalin? Letí nám to v deset večer a o půlnoci budeme v Manile. Na ubytování až v poledne. Čekat na letištích,  to my už umíme. Moc nás to baví.  Staví nás to do role hrdinů.  Píšeme o tom známým a paseme se na jejich zděšeních. Smajlík!

           V této chvíli už máme místo na šest dnů a šest nocí. Ničím se nevymykající evropskému standartu. Garsonka asi na 25 metrech čtverečních v šestnáctém patře domu vzdáleného asi kilometr od přístavu.  V přízemí honosná recepce, což znamená že nejsme v ubytování ledajakém. Napovídá tomu i cena, na místní poměry nadstandardní (600 Kč na osobu a noc se snídaní). Ubytovali nás přesně ve 2 ani o minutu dříve. Přidělili nám agenta, který nás seznámil s provozem bytu, upozornil na omezení  pod pokutou. Baví mě na všech místech,  kde jsme byli, že vyžadují nekonzumovat durian.  Je to silně zapáchající ovoce, ale moc dobré. Říkají.  Nevím jestli někdy budu mít odvahu ochutnat. A takové nekouření ani na balkóně mě při celkem smradlavé Manile překvapilo. V přízemí je docela velký market s potravinami, kde ceny dosahují těch našich, v některém případě i překračují. Jistě nemáme nic do činění s chudinskou čtvrti. K dopravě jsme použili Grab. Systém dopravy podobný Ubru. Jak tady Grab pracuje jsme si našli na internetu. Našli jsme si zelený stánek a jen uvedli cíl cesty.  Slečna za nás všechno zařídila. Zaplatili jsme přibližně 230 Kč za deset kilometrů. 

Až na pračku v koupelně všechno funguje. 

Nějaké dobrodružství si vyrobíme.