Filipíny, cesta pokračuje...2

Před cestou na sever ještě rozlučková. Ztrestali jsme sedmičku rumu za 65 Kč. Je nám  předveden další účastník, považován za Čecha.  Já bych jej nazvala Evropanem.   

           Srb žijící v Olomouci s Filipínskou manželkou a dcerou. Přijel podpořit svého syna z druhého manželství na soutěži v triatlonu. Už to málo napovídá, že šlo o zajímavého člověka. Naší mladí druhý den odlétají do Dubaje a potom už domů. Bylo nám s nimi dobře. Jejich názory nás bavily a přesvědčily,  že I mladí dovedou mít zralé úvahy. Cestování určitě rozšiřuje obzory a tady jsme se o tom mohli přesvědčit. 

           I nás čeká cesta. Trochu obav jakého vyfasujeme řidiče. Byl by v pořádku pokud by většinu cesty nejel v protisměru. Podotýkám, že se jezdí vpravo. S námi vlevo. Asi nás odhadl na Angličany a chtěl nám udělat radost. 

           Opouštíme také dvě mladá Filipínská děvčata, která se o nás denně 16 hodin starala. Začalo to hned v 6 hodin,  kdy umyly všechno co se umýt dá,  včetně zídek a věcí, které se běžně každý den neumývají. V kontrastu k tomu, co jsme mohli vidět mimo objekt, jsme se začali více zajímat. Pochopili jsme hned kdy jsme se dověděli, že majitel je Němec. Jak to udělal neznámo. Ani tady nemůžou cizinci vlastnit nemovitosti. Když je něco na té úrovni,  že by jsme se tam ani my "nestyděli" bydlet, většinou má na plotě tabuli "na prodej". Ještě k děvčatům zaměstnaným.  Zřejmě ta práce je velkým ternem, protože doma zanechaly děti babičkám a asi živí celou širokou rodinu. Tak nám to objasnil pán Srb, který se dosud potýká s tím,  aby jeho manželka neposílala většinu jejich financí rodině na Filipíny. 

           Ještě dopoledne si nás vyzvedává řidič mikrobusem a postupně nabírá lidi. Doprava Filipín mně dosud nebyla objasněná, důležité je, že se všude dostaneme. Po cestě přemýšlím jakou odvahu měl ten, kdo nazval ostrov nejkrásnějším na světě. Napadá mě nejpůvodnější. Míjíme vesničky, rýžová pole, porosty bez jakéhokoli uspořádání. Domečky, spíše chýše, které by u nás neuspěly ani jako prasečí chlívky. Materiály jsou přehlídkou fantazie a darů přírody od rezavých vlnitých plechů po slámu. Lidé se kolem pohybují beze spěchu a v každého ruce nezbytný chytrý telefon. Satelit na střeše rovněž nezbytností. Některé střeše fandím, aby jej udržela. Ti akčnější drží v ruce metlu, ostatní poléhávají a posedávají. Bláto je v této době všude. Domečky zarůstají bujnou vegetací a odpadky. 

           Přestávka na jídlo a aby jsme moc neriskovali, volíme kuře s rýži.  S sebou kokosový koláč. Ten je z čerstvého kokosu a je moc dobrý. U jedné odbočky nás řidič "vyhodí" z vozu. Dál nás nepoveze. Proč jsme pochopili brzy. Logistika naštěstí funguje. U krajnice nás čeká bezzubý "mužíček" se svou rikšou, tuk tukem, tricyklem (jak chcete). Na dotaz ceny se šibalsky a trochu stydlivě uculí a vysloví šestinásobnou cenu té včerejší ve městě. Demonstratívně rvu batohy z vozítka a cena klesá. Cesta nezpevněná,  místy až půlmetrové výmoly. Naše těla nadskakují a místy obíjeji o plechy vozítka. S vděčností a zřejmě i na počest pískající, skřípající,  trpící motorce jsme dali polovinu požadované částky. 

           Jsme na místě. Budíme zvýšenou pozornost,  neboť Bebeladan je na konci světa a běloch tu jen tak běžně nezavítá. Blátem, hovny, kolem prasečího chlivku vystoupáme po devadesáti schodech...

a to co vidíme, zasouvá veškerá "utrpeni" do zapomněni.