Cesta začíná...

Přibouchnutí dveří před zimou? Dá  se to tak říct.  Druhý pokus útěku před plískanicemi, tlustých šálami, svetry a vším tím nepohodlím...

          Kufry už chládnou na ulici, zabouchávám dveře a věnuji jen zběžný pohled té ulici, kterou jsem dvacet roků vlastnila. Ano říkala jsem pobaveně: "Mám v tom městě celou ulici." Žádný zázrak.  Jmenuje se Krátká. Jen dva domy. Dost ale na to, aby mě vyhnaly pracovat na sedm roků do Anglie. A aby mně zvedly tlak na zbytek života. Dnes už bez dojetí hodím okem, po několik let nemytých oknech a pocit provinění necítím.  Tak nějak se mi léty rozjasnilo. Začala rozlišovat zrno od plev. Milovnice křišťálového lesku a vzorného úklidu prozřela. Neštěstí dostatečně včas na to, abych na smrtelné posteli nemusela plakat, jak je ten život krutý. Dostatečně umíněně jsem si dupla nožkou, že šest opravených domů stačilo a tento na ulici Krátké,  je skutečně ten poslední. Teď už skutečně každá minuta zbytku života musí být zábavou. Chcete-li, procházkou růžovým sadem.

          Seznamte se, prosím, s účastníky cesty.

Tadeáš,  63 let, předčasný důchodce, rozvedený,  1 syn, 1 vnučka 

 Alena, 67 let, dlouho důchodkyně,  rozvedená, 2 synové,  2 vnoučata 

Tvoří pár 13 let.

Ti dva nepostojí, neposedí, stále něco chystaj... řečeno písní paní Rottrové.

Podnikli spolu několik cest a z každé se vrátili zdraví, neporušení, bohatší o zážitky.  K těm,  které stojí za zmínku: 2016 Nikaragua, Kostarika- 1měsíc, 2022-23 Bali - 3 měsíce. Itálii,  Chorvatsko, Turecko,  Egypt nepočítaně. 

           Sedím na letišti v Manile s vděčností za náš průběh cesty. Té loňské se vzrušením nevyrovná.  Letos jsme si jen dvakrát prošli kontrolou, neb Tadeáš se na půl  hodiny stal pánem s cizím jménem. Vina tentokrát výjimečně na straně opačné.  Paní u check-in byla asi zamilovaná. To vloni při cestě na Bali to byl výživnější příběh.  Tentokrát paní u check-inu tupě zírala do počítače a kroutila hlavou, kroutil hlavou i její kolega. Po tomto dvojité údivu jsme se dověděli verdikt. Letenka neexistuje.  Jak neexistuje,  když je zaplacená pět měsíců? Ale to jen v mojí hlavě.  Byla zrušená jen pár dnů po pořízení.  Ale to já se nedozvěděla, protože číst "nezajímavé" maily je pro mou božskou podstatu nadlidský výkon.  Trochu (no trochu více) jsme si připlatili a letěli o tři dny později.  Dodnes s láskou vzpomínáme na ty tři krásné předvánoční dny ve Vídni. Celkově už jsme smíření s průsery, které si sami vyrobíme,  protože v konečném efektu jsou k nezaplacení. 

          Jak jsem zmínila,  sedím na letišti v Manile,  kde jsme se dostali jedenáctihodinovým letem z Istambulu a v uších mi doznívají komentáře přátel,  kteří by prý takovou cestu nevydrželi. Krásně jsme se několikrát najedli, vyspali a a jsme tady. Rozhlížím se kolem, prohlížím si místní muže a konstatuji,  že narodit se v této krajině,  zemřela bych jako panna. Nic úchvatného. Krajinu jsme zvolili dobře.  Žádná lítost nad odkvétájící krásou.  Jsem si jistá,  že všechno nahradí příroda Filipín. A máme i novou zkušenost. Nejen jedenáct hodin letu do Manily, ale i jedenáct hodin čekání na let na Palawan. Prý jeden z nejhezčích ostrovů světa.  Chceme jej vidět a věděli jsme to už dlouho. Letenka koupena už doma,  zpáteční do Manily ještě ne. Problém kufr. Pokud dvacetikilový máme, mimo příruční zavazadlo, cena letenky se strojnásobí a to co je v něm zabaleno,  nebudeme potřebovat. Například takový oblek potřebný na zpáteční cestu zaoceánskou lodí,  využití nulové. Úschovnu zavazadel nacházíme poměrně lehce. I ceny příznivé.  Na dva týdny v přepočtu asi 1700 Kč. Nevím jestli jsme se více zichrovali my nebo oni. Pas myslím samozřejmostí,  fotka obličeje,  tři podpisy, telefonní číslo. Jsme v klidu.

          Opouštíme kufr i letiště.  Dvě hodiny před odletem zjišťujeme, že odlétáme z terminálu  2 na druhé straně ranveje.  Je nutné překonat kilometrovou vzdálenost,  která se vzápětí změní v nekonečnou.  Autobusem, který má dny slávy dávno za sebou.  Celý se chvěje a drnčí a ty minuty ubíhají. I my se chvějeme a možná i drnčíme. Minuty neúprosně letí a jedenáctihodinové čekání se smrskne do půlhodinky hrůzy. Po tom co nás provezl  několika čtvrtěmi Manily jsme let přece jen stihli.  I vodu a kávu dostali. Dopad na hornatý ostrov byl vysvobozením. Jsme v cíli a nic nás nemůže dostat z dovolenkového módu. Je ráno a dostatek času.  Rozhodujeme,  že na ubytování dojdeme pěšky.  Bohulibé rozhodnutí nám ztěžují stovky řidičů jakési rykši, která je hybrid motorky s obrovskou kapotou, která pojme nepočítaně lidí i zavazadel. Tyto musíme odmítat a tvrdošíjně se prodíráme tou plechovou kavalérii. Je 7 hodin ráno,  pot stéká všude a počasí nemálo podobné obsahu prádelního hrnce, nás okrádá o úsměv. Utíkáme před ochotou prostoupenými řidiči a začínáme si připadat jako trucovité děti.  Zatím máme navrch. Ty bahnité uličky mě donutily sundat nejdražší obuv z mé obuvotéky. Cestu nám kříži psi, kteří se chtějí mazlit. Mazlavé bláto si nás někdy přeje posadit. V cíli sedám na zadek a to doslova. Rozprostírá se nám před očima ráj,  který jsme tu vůbec nečekali.  Ochotná paní, co jedna...je jich tu několik a všechny se zajímají o naše přání. Dostáváme krásný pokoj v poschodí a Tadeáš pivo.  Pomáhám mu s ním a podezřele rychle z nás dělá rozpustilé děti, které přejmenovaly naší destinaci na Fifipiliny a následnou na Bambuli.  V polospánku se ještě dovídáme,  že za dvě hodiny dorazí tři Češi. 

My už chceme jenom spát. 

?

Klepněte a táhněte pro přesunutí