To místo nám přirostlo k srdci. Kdybych měla definovat čím, těžko bych hledala slova. Možná to bylo, mimo jiné, to dokonalé prostředí k žití.
Možná to bylo dokonalé ubytování, které nás čekalo napoprvé, tehdy v prosinci 2022. Majetek Putu. Je to vysmátá, srdečná žena ve věku mého mladšího syna. Úsměv ze rtů ji nemizí a vždy jí potěší, když může něco vyvést. Nejlepší objekt jejich žertů se stal Tadeáš. Musel se mít na pozoru, protože nic netušící, měl často smeták mezi lopatkami (to v lepším případě) nebo Putu na zádech. V srpnu 2022 se vdávala za svého dlouholetého druha, australského farmáře Simona. Ten je trochu "odrostlejší" a na svých bedrech už má více než sedm desetiletí. Za tento vztah musela tvrdě zaplatit. Podle místních zvyků, děti vždy zůstávají v péči otce. Až teď se dovídám, že dnes už dospělé děti ji navštěvují potají. Simon s Putu bydlí v jednom bytě z šesti, které pronajímají. Vlastní ještě dům v Singaraja na severu. To město jsme navštívili před měsícem a ani se nám tam nelíbilo.
Všechno musí být majetek Putu, protože ani tady nemůže být cizinec majitelem nemovitosti. To bydlení bylo asi navrženo architektem. Všechno mělo své místo, svůj smysl, svou funkcí. Využitý byl každý centimetr prostoru a to se tam toho vešlo. Terasy spodních bytů, prostor pro auto, kola, motorky. Bazén se dvěmi odpočinkovými zónami i hezký prostor pro kulečník. Nebylo možné se tady necítit dobře. Věděli jsme, že se budeme chtít vrátit. Příslib bydlení na další rok jsme měli. Zanechali jsme si bednu s věcmi pro domácnost i kufr s oblečením. Dva měsíce před příjezdem jsme se dověděli, že všechno je obsazeno a ještě dlouho bude. Poměrně brzy se nám podařilo najít náhradu a poměrně lehce získat pochybnost, zda náhrada bude adekvátní. Velkou úlevou bylo, že naše současné útočiště je asi padesát metrů od Putu's Graceland. Jsme spokojeni. Sice chybí ta komornost předchozího prostředí, ale kdo hledá, chyby vždycky najde. Já našla nedostatky u bazénu v rozviklaných lehátkách, Tadeáš v odtoku sprchy a sklonu podlahy. Opět mě sžírají obavy, abych se nedočkala chvíle, kdy jej překvapím v monterkách a krumpáčem v ruce.
Když jsme vloni, vlastně už předloni, přijeli, čekala nás Soňa a Mirka. A bylo z toho padesátiprocentní zastoupení České republiky. Vyfasovali jsme strategicky nejlepší byt 2+kk v poschodí, kde terasa nebyla průchozí. Mám zřejmě prapředky z kočičí říše, cítím se nejlépe když mám rozhled.
Soňa, důchodkyně z Brna se v coroní době rozhodla pro život tady a tak tu tři roky přebývá. Ne však na jednom místě. Vysloužila si mou přezdívku Sonda růžová. Druhé za barvu vlasů, první jak jméno napovídá, za charakter. Neznám zatím obdobu tohoto stvoření, které sonduje pod vodou, ve výškách, ve vzduchu a není problém sjet vodopád po zadku nebo se pověsit na obrovskou houpačku nad údolím. Já už při zmínce omdlévám. Minulý rok jsme pojali aktívně, vyjížděli jsme na několikadenní výlety a když jsme spočítali kilometry zdolané na kole, do 500 km moc nechybělo. Letos jsme se stačili v Sanuru dvakrát opít a vyležet důlek u bazénu. S přísahou, že v lednu nevytáhneme paty z baráku, jsem měla být opatrnější. Už hledám loď na Lombok.
Před rokem nás fascinovaly všudypřítomné obětinky, které jsou pro hinduistické Bali charakteristické. Najdete je téměř na každém rohu. U vchodů domů, u kořenů stromů, v obchodech nebo u řidiče palubní desce. Tyto obětinky jsou malé dárky pro Bohy, jímž je lidé žádají o přízeň. Všude jsou vidět čtyřhranné mističky poskládané z palmových listů, které obsahují květiny, rýži, vonné tyčinky, bonbóny, cigarety, peníze a další drobnosti, co by mohly Bohy potěšit. Darovat a rozmístit obětinky je pro místní obyvatele to první, co každé ráno dělají. Někdy obětinky obsahují peníze, ale vzít si je by nepřineslo moc štěstí. Dnes už je obejdu poměrně bez zájmu a studia. Nedivila jsem se ani tolik nad rýži a sušenkami, jako cigaretám. Bohové by museli být šílení, aby si ničili zdraví.
Každý balijský domek má svoji svatyni, kam chodí každé ráno Balijci uctívat místní božstvo. Při stavbě domků se musí budova řádně vysvětlit při ceremonii. Některé domy mají dva ploty s malou uličkou mezi nimi, která je určena pro zlé duchy. Svatyně najdeme také v každém hotelu, restauraci, rýžovém políčku...
Aby osoby a obsazení bylo úplné, napadá mě ještě významná postava Manika Ganzera, který je rodilý Balijec, avšak český mluví líp než některý Čech. Už minimálně deset roků se věnuje výhradně česky mluvící klientele, provází, vozí po výletech. Před tím pracoval v českém resortu. Nejen že mluví on i zná výroky z filmů a průpovídky z hospodského prostředí. Dozvěděli jsme se od něj, že i přemýšlel o české dívce a dětech barvy kapučíno, ale přece jen jsme moc emancipované. Vysvětlil nám i důchodový systém. Vlastně neexistuje. Tuto milou povinnost přebírá nejstarší syn.
V mých příbězích se ještě může objevit Blanka, která tady provozuje penzión a je tak zaneprázdněná, že si ještě nestačila vyřídit důchod, který jí v Česku náleží už spoustu let. Nebo Mirka důchodkyně z Prahy, která tu žije už rok a půl.
To je teď náš svět.
A máme ho rádi.
