Bali, hoj ty Štědrý večere a novoroční úklid v duši...12

Štědře se tvářil. Aby taky ne, vždyť i tady v Indonésii najdete všechny ingredience na bramborový salát. Tři druhy řízků se na nás usmívaly. A když to všechno pošleme k trávení, mozek má jiné starosti než tvořit duchaplnosti. 

     Odpusťte  mému mozku vánoční dovolenou. 

 Řízky i bramborový salát už dávno řekly pá pá mému trávicímu traktu. Rozhodla jsem se pro úklid na mé hlavě i v mé hlavě. Nejdříve jsem se šla ostříhat. V druhém případě mně pomáhá: vypsat se. To co bolí a nedokážu to říct,  snad to hezky napíšu. Bolí mě jen moje snacha. Ač chytrá a inteligentní v jiných oblastech. V jedné je to na nedostatečnou. Která rozumná a milující maminka zakáže svým dětem babičky. Podotýkám,  že ani jedna z babiček není alkoholička, feťačka ani jinak narušená osobnost. Dál už můžu jen za sebe. Ptát se proč měla potřebu ze mě si udělat nepřítele, když jsem pro ni vychovala člověka,  který dovede zabezpečit rodinu i respektovat základní pravidla tohoto světa bez drog, alkoholu a hazardu? Můžu jakkoli kombinovat, domnívat se, kalkulovat. Vím jistě jen jedno. Za každým patologických jevem hledejme důvod v minulosti a v rodině. Nikoho nesoudím, protože nejsem žádná vyjímka. Uvědomuji si jak moc miluji své syny a jak ubohé jsou mé projevy. Důvod jediný. Nikdo mě nenaučil projevovat city. Babičky jako by nebyly. Nepamatuji si, že  by mě některá objala nebo zulíbala. Dodnes je moje velké trauma,  když se mám s někým vítat nebo loučit. Pro mě naprosto zbytečný rituál si odtrpím, protože se to jednoduše takhle dělá.  Když jsem (asi v šedesáti) dospěla,  naučila jsem se říkat, že nesnáším loučení a tak se statečně rituálu vyhnu. O svém hendikepu vím, ale s mou vnučkou už to bylo něco jiného. Ta bytůstka ve mně vyvolala tolik neznámých citů a pocitů, že jsem se sama nepoznávala. Promiňte mi, že nepíšu tolik o vnukovi. To krásné stvoření, jsem už neměla možnost poznat. Viděla jsem jej možná desetkrát do jeho jednoho roku.

           Holčička Eliška byla ráda u nás. Doma je vždycky pohoda, žádné kárání, napomínání, ostatně nikdy to nebylo třeba. Na návštěvu jezdili zřídka a pokaždé holčička prosila,  aby mohla zůstat. Vytušila jsem z náznaků, že se počítá s tím, že holčička, jinak velký mamánek, stropí noční scénku a babička bude nucená přivolat pomoc. To neznali babičku. Dovede vytvořit takové prostředí, že děti nerady odcházejí. Myslím, že  to bylo moc i na dědečka (tatínka maminky), který si měl holčičku odvézt a musel jí odtáhnout s pláčem. S tím se evidentně nepočítalo. Pak už následovaly jen zákazy. Dědeček je významná osoba tohoto děje.  Je to jediný zástupce prarodiče s povolením přístupu k dětem.. Ač celkem zdatně zabezpečoval vnoučátkům galerii babiček, zdá se že ta poslední uvízla na delší čas. I když zdaleka ještě nemá babičkovský věk, její přítomnost mě naplňuje nadějí, že moje vnoučátka mají aspoň trochu obrázek k čemu taková babička slouží. A že je dědeček velice schopný člověk, tak mám někdy dojem, že je schopný absolutně všeho. Řídí chod celé rodiny a někdy i vesmíru. Dovedl mě pourážet a vynadat do feťaček za to, že jsem dětem posílala pozdravy z dovolených. Vyhodit svou dceru ( mou snahu) ze své firmy, protože si na své narozeniny pozvala svou matku. A mohla bych pokračovat, jen nechci moc odbočovat. Přízeň mé vnučky musela skončit a já nevím proč. Nebylo už nic jednoduššího, než vytvářet nepochopitelné požadavky k setkání s dětmi.  Když jsem se ohradila byla jsem nazvaná neslusně a nelichotivě

 a verdikt zněl jasně. Už nikdy děcka neuvidíš.

           Nevidím svou Elišku, ale jsem s ní pořád. Není jediného dne, kdy bych si s ní nepovídala. Představuji si co by mi řekla. Ráda jsem i uvěřila kartářce, která mně řekla, že jsme karmicky spojené a až se jednou potkáme,  ty roky odloučení jako by nebyly. Člověk musí něčemu věřit, aby se nezbláznil. Já věřím ve svou Elišku. 

           Pokusila jsem se několikrát celou situaci zvrátit a jak jsem v tomto ohledu neohrabaná, všechno bylo špatně. Darovaný byt myslím ještě více popudil, nicméně přijali jej. Poslané dárky si nezasloužily ani děkuji. Nabídka letenek na Bali pro celou rodinu si nezasloužily ani dvouslovnou odpověď. Když jsem se asi před pěti léty ptala syna, co by situaci zvrátilo, dostalo se mi cenné rady: "Mami, omluv se jí ." Další tři roky jsem přemýšlela jak se někomu omlouvá, komu jste ani myšlenkou neublížili. Myslíte,  že to nejde? Dokážu,  že jde. Takhle zněl doslova omluvný mail.

Pro moji snachu

Milá Petro, chtěla bych tě poprosit o vyslyšeni. Víš,  život je strašně krátký na to, aby ti nejbližší si byli ti nejvzdálenější. Vím udělala jsem v životě hodně chyb a musela odpustit především sobě. Když se tak stalo, poprosila jsem o odpuštění všechny kolem sebe. Máme představy a když ten osud nekope za naše barvy, kopeme kolem sebe. Moje představa byla, že tu holčičku Petru v které našel zalíbení můj syn, obejmu, budu ji chránit před celým světem, řeknu, že mi nahradí dceru a budeme spolu ti spiklenci vůči celému světu. Obě jsme totiž měly těžký život. Jestli se zdálo nebo bylo tak, to už si dnes nejsem jistá. Můžu jen říct svůj pocit. Cítila jsem jen chlad a odmítání. Zachovala jsem se nedospěle. Začala jsem hledat náhražky kolem sebe. Strach a hrdost mně nedovolila řešení,  které by mohlo být vhodnější. Taky netrpělivost, moje nepěkná vlastnost. Moc jsem se trápila,  že je mi odebírána základní lidská potřeba vnoučátek. Ale ne tolik jako beznaděj z toho, že dvě krásné a zdravé děti nebudou znát lásku "babičkovskou", kterou nepoznali ani mojí kluci a poznávám, že jim ten jeden dílek chybí,  aby byli "kompletní ", ukotvení. Pořád tam vidím, že  tam není ten smysl pro rodinu,  kterou mají děti s vazbou na prarodiče. Zkrátka jeden dílek z puzzle osobnosti chybí. Žádný rozumný prarodič neubližuje dětem tím, že oslabuje autority rodičů ani nikdy nemůže rodiče připravit o lásku.  Láska mateřská je vždycky nejvíce a není sila,  která by ji oslabila. Když  jsem se jednou v zoufalství ptala Dana co udělat, abych mohla být s dětmi v kontaktu,  poradil mi, abych se omluvila. Pět roků jsem přemýšlela za co? Abych byla pravdivá,  aby mně to bylo uvěřeno. Pět roků mně trvalo, abych byla kompletní. Odpustila jsem rodičům, partnerovi, dětem,  zkrátka všem. Především sobě. Cítím se kompletní a proto prosím o odpuštění i tebe. Moc mi na tom záleží. Možná by to zrálo ještě déle, ale dověděla jsem se přímo od Dana, že je s tebou  čím dál více spokojený. To mě natolik zahřálo u srdce, že mi to dalo odvahu i sílu.  Moc si tě vážím jako maminku, hospodyni, partnerku. Jsem šťastná jak dětem připravujete program a co s nimi všechno zažíváte. Tak dobře to dělá málo rodičů.  Jsem hrdá matka a babička. 

            Odpověď čekám více než rok.

Dnešním,  předposledním dnem v roce uzavírá všechny bolestí a bolístky do krásné,  laskavé krabičky a posílám dál. Každá minuta zbytku života už bude jenom krásná. Objímám své milované děti,  tak jak jsem se naučila. Honzu až tam někde do Španělska, kde na Štědrý den vyrazil. A přeji si jen jedno.  Aby jsme všichni byli zdrávi.

Elišce věnuji tento blog, protože nevím jestli už má tu schopnost, všechno co si s ní povídám, slyšet. 

A chci ti, Eliško, jen říct,  že babička tě má moc ráda.