Smrkání, kašlání. Tato činnost mně vyplňuje většinu času. A pak ještě nechce se mi. S odkazem na těžký průběh "choroby" se válím střídavě v posteli a taky u bazénu.
Taky plavu. Tady se to nevylučuje. Voda má teplotu, kterou bych si namixovala ve vaně. A teplota vzduchu jako pod peřinou. Tadeáš už ví, kde mají pivo pod 40000 rupií (6dcl/60 Kč), kde prodávají francouzskou bagetu, která jediná se může přiblížit našim chutím. Všechno tady dokola už oběhal. Jen pořád nevíme, jestli se tady půjčují kola. Ke smrkání a kašlání se přidává zub. Diagnostikuji, že jeden z těch čtyř osmiček, které se zatím neprořezaly. A jak se vyjádřil kamarád zubař, jejich absence má něco do činění s mým věčným mládím (rozuměj blbostí). Umrtvuji jej slivovicí a vyhrožuji, že jej prořežu. Jestli zabrala slivovice nebo vyhrůžka se už snad nedovím.
Mohli jsme se přesvědčit o tom, že náš požadavek na půjčení kola je považován za podivnost, která vždycky dobře pobaví. Vždyť proč se namáhat, všichni přece jezdí na skůtru. Když né, tak potřebujeme někam zavézt a oni jsou tady od toho. Z těch nabídek nám už jde hlava kolem. Už si vybíráme uličky osamělejší a kličkujeme mezi nabídkama. Jsme tady madam a Tadeáš sir a tahle oslovení neřízeně létají prostorem.
Náš hotel je vybaven tak, že by jsme nemuseli ani vycházet z rezortu. Nejdříve nám chyběla lednička, než jsme zjistili, že po poměrně dobré a dostačující snídani zdarma si můžeme vybrat z bohaté nabídky jídel za cenu mnohem nižší než kdekoli v okolí, ale i u nás v Česku. Do sto korun dobrý oběd i s pitím a kávou. Objevili jsme tady několik jídel, které už nám zůstanou v jídelníčku. Například avokádový salát nebo tempeh v těstíčku. U nás dost drahá záležitost bohatá na bílkoviny, tady z nejlevnějších.
Už od rána se díváme na rozesmáté lidi, mírné úklony se sepnutýma rukama nám hezky startují den. Takové milé a potěšující, když vám poděkují i za to, že vás mohli obsloužit. V zahradě rezortu se neustále pohybuje hodně lidí, kteří zametají, upravují trávník, uklízejí pokoje a večer nainstalují na balkón odpuzovač komárů. Je to taková spirála, která pracuje podobně jako vonné tyčinky. Nic není problém a zákazy a příkazy se tady neudělují.
Když se na někoho podíváte, usměje se tak radostně, že nejde pochybovat, že se mu líbí na světě. Smích je tady všudypřítomný. Ozývá se z restaurační kuchyně, z hloučku zametajících napadané kytky. Milá pokojská vás přijde poprosit, zda může uklidit váš pokoj.
Lovina se to tady jmenuje. Nikdy nevíme jestli je to oblast nebo město. Označení začátku a konce města tu neexistuje. Tato oblast je s tmavým sopečným pískem. Je to městečko proslavené výskytem delfínů. Za delfíny se vyráží za rozbřesku na menších loďkách. Atrakce není nijak regulována a tak se občas za nimi vydává větší množství lodí. Ještě u snídaně v osm hodin vidíme ty houfy lodí, které delfíny doslova nahánějí.
Jsou tady příjemné, úhledné uličky s množstvím restaurací a warungů (něco jako bufet), ale vyjímkou není ani pozemek zasypaný odpadky. Takhle to má celé Bali a je až s podivem, jak lehce jim to umíme odpustit.
Tadeáš trpící workoholismem slíbil, že se bude léčit, místo toho se chystá vyhledat údržbáře, aby mu vzal šroubky. Bude opravovat nábytková dvířka. Mám pocit, že jsem u něj objevila a diagnostikovala ADHD. Pořád se hýbá.
Až si konečně lehne, budu kontrolovat tep a zorničky.
PS. Drazí mojí čtenáři. Půl dne si včera Tadeáš hrál s fotkama, zmenšoval a já nevím co všechno...Jak to dopadlo vidíte, k tomu já toho druhu antitalent. Vim, že to dopadne, protože Tadeáš se nevzdává. Já jen, že mám spoustu fotek na facebooku k tématu. Pokud budete mít o ně zájem a zažádáte si o přátelství nebudete odmítnutí a já budu velmi poctěná vašim zájmem. Děkuji, že mě čtete.
