Hodně příhod zdálo se být záhadných a v konečném důsledku se dalo nějak vysvětlit. Ne však tato událost. Tahle se vymyká všem logickým, přírodním a fyzickým zákonům.
Jelikož partner, té doby, se narodil o jedenáct roků později než já, logicky byl o půl generace posunut i se svou rodinou. Ve věku třiceti let se ještě mohl těšit ze svých prarodičů. Těšila se i já, protože v tu dobu jsem už neměla ani jednoho příbuzného s kterým by mě mohly poutat blízké vazby. Dědečka i babičku jsem si moc oblíbila a moc věřím, že i oni mě. Dědeček zemřel na podzim a jak už to v těchto pevných partnerských svazcích bývá, ochořela i babička.
Já byla tehdy ve stádiu, kterému se lidově říká "pálení dobrého bydla". Děti dospělé, stabilní vzah milovaného a milujícího partnera, práci s titulem obchodní inspektor. Na výplatní pásce třicet až šedesát tisíc v době, kdy se většina těšila z osmi. Ředitelka už byla moje kamarádka, moje sekretářka zastala většinu práce, v důsledku toho jsem o změně na pracovišti neuvažovala. Dokázala jsem maximum toho co se dokázat dalo a ta stabilní a bohatá židle se mně stávala těsnou. Nezastavily mě ani nezanedbatelné provize, které bych mohla pobírat možná I dodnes. Kdo mě zná, ví, že od nápadu k realizaci je většinou, jen pár minut. Dala jsem výpověď dobrému bydlu a šla jsem stlát postele americkým džentlmenům, jak s oblibou říkám práci pokojské. Bez jazykové výbavy, bez iluzí. Prostě jen změna. Ke všemu i podpora partnera: "Vím a znám tě, že se nenecháš zastavit." Více odevzdaně než nadšeně konstatoval.
Už v lednu 2000 jsem se rozběhla za poznáním přes Chicago do Oklahomy. Před tím ještě za babičkou do nemocnice. Ležela tam chudinka bledá, visely z ní všechny ty hadičky se slabým náznakem úsměvu a více starosti o mě než sama o sebe. A já takto k ní promlouvala. S humorem mně vlastním, šibeničním: "Babičko, za půl roku se vrátím a pak to roztočíme. Běda vám, že se na to vykašlete a půjdete si lehnout za kostel. To by jste mě hrozně naštvala." Ještě více jsem toho nakecala a měla před sebou jen jednu vizi. Člověk, který se má na co těšit, neumírá. Babička se asi těšila málo. V červnu mně přítel oznámil do sluchátka, že babička už není.
V červenci téhož roku jsem se vrátila. Ty půlroční zážitky by vyšly na celou knihu. Ale budu vám je dávat po kapkách.
Sedím si v přízemí domu rodičů přítele, kde v podkroví dřív bydleli dědeček s babičkou. Souhrou náhod sama. Všichni byli mimo dům. Krásný letní den, ale toto by průvan nedokázal. Z obývacího pokoje do kuchyně podávací okénko, tak jak to OKALáci uměli. Z kuchyně se ozvala pořádná rána a já strnule zůstala sedět. Ve vzduchu se vznášelo "podivno ". To mně nedovolilo vstát. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, když přišla Mirkova maminka z práce. S ní jsem si troufla. Výsledek následovný .
Na stěně byla, před časem a ránou, polička. Hodně těžká, zdobená z masivního dřeva, na ní šálky s podšálky z jemného porcelánu. Pod policí vedle dřezu na odkapávači jemné sklo. Polička spadla se svým nákladem na jemné sklo, skoby i kroužky pevné a neporušené. Rozbitá nebyla jediná sklenička ani šálek. Prostě nic. Maminka vzala poličku a vrátila na neporušené skoby se slovy:
"Babička se s tebou přišla rozloučit "
Ta polička tam visí jistě ještě dodnes.
