Kniha II. Dcery Krocanovy, Vlkův syn
3. Příchod - 2
poklesly zbraně všech, k zemi se snesly / hrotem dolů, ostřím naplocho / a ticho veliké z oblohy steklo / husté a bílé, smích a zpěv pohltilo / a první nádvoří, kde všichni stáli / po střechy domů naplnilo
mlčeli všichni, nemluvili / jen ticho dýchali, bezeslovní / však pak řekl Krocan, Pilpinův syn / co na knížecím stolci po právu seděl / a otce svého na něm střídal / a jeho hlas / tichem bílým se prodíral :
tak tedy Vlk má syna / a přes Řeku ho poslal / tam, kde kdysi žil, spolu s námi / kde kdysi zpíval, když slova nenalézal / a život svůj s ostatními splétal / jako červená nit / když plátno bílé obšívá / když ještě tvář lidskou nosil / a obruče železné, na hrubo kované / duši jeho mezi lidmi všemi / napevno držely
tak tedy Vlk má syna / on stojí mezi námi / člověku se podobá, ne otci svému / k nám tiše hovoří, beze zbraní / však jméno jeho / jsme neslyšeli
mám jméno Krocane, Vlkův syn řekl / však není lidské, vyslovit se nedá / zná ho můj otec, má matka ho zná / a pán očí zelených, Jelen ach lunobílý / co za tebou mě poslal / mé jméno / vyslovit umí
nehnutě stál, Krocan král / a sny svými mlčky se probíral / ach těmi sny, kde oči zelené / ve tváři bílé hořely / a neznámý hlas / jazykem cizím / k němu hovořil
jméno tedy nemáš, řekl pak / a pán očí zelených, co nikdo ho nezná / za mnou tě posílá / zbraň nemáš, jazykem lidským mluvíš / však jsi Vlkův syn / a jeho zde známe / to jeho ruka zbavila nás / pijáka krve, co o duši světa usiloval / on žil mezi námi, otec tvůj / tak tedy za mnou pojď / já pohostím tě
propustil Krocan pány své / gestem ruky pak požádal je / aby dolů, do vln veselí a zpěvu / po zbytek dne ponořili se / a hosta svého, krokem pevným / co ozvěnou zdi domů obrušoval / do domu svého / rychle přiváděl
sedí Krocan v síni hodovní / pod stropem dřevěným / a červené, zlaté zdobení / nad hlavou jeho hoří / naproti němu Vlkův syn / lehké víno upíjí / lehké, jako vlčí smích / co lesem ztemnělým ozývá se / když družina loví / však poháry vína rudého / co s těžkou plností ze džbánu stéká / a jako hvězda večerní leskne se / jsou již připraveny
co tedy pro mne máš / zeptal se Krocan, král / od pána očí zelených / jehož já neznám / však světlo zelené ve snech mých / bílou tvář ohněm zažíná / a slova jazyka neznámého / srdce mi prostupují / jsou to snad oči jeho / co v noci mě spánkem provázejí ? / je to snad jeho hlas / co neznámé ve mně probouzí ?
já znám tvé sny / řekl Vlk, když vína se napil / on mi je vyprávěl / než za tebou mě poslal / já jeho výzvu tobě přinesl
Jelen ach lunobílý, pán očí zelených / duši Lesa v sobě nosí / jí a jemu vládne, podmanit se nedá / v Lese pak duše lidská zrodila se / tam koření, odtud pochází / když na úsvitu věků / člověk povstal a zakřičel
nech k sobě přijít / tvář bělostnou / jež světlem zeleným září / a její mysl se svou poměř / a zvítězíš li, budeš panovat
duši lidskou do kořene poznáš / tam, kam ji povedeš, ona půjde / a nezemřeš, Les vstoupí do tebe / a žádná mysl před tebou / smutek a smích neschová / neboť vše zděděné / vše, co vás provází / má v Lese počátek a konec
však podlehneš li, sám sebe ztratíš / rozptýlen budeš, neúplný / do snu se ponoříš, nevyjdeš z něj / a duše tvá, co tělo opustila / pod korunami stromů / navěky bloudit bude
neřekl nic Krocan, král / u okna zastavil se, dolů hleděl / kde Řeka dům jeho hladí / a ochraňuje
zůstaň v mém domě, řekl pak / plnou tváří dnes v noci / bude měsíc oděn / pak ustoupí, a nebude ho / do té doby, než jeho tvář / zpět na oblohu vystoupí, plnocelá / vše rozhodne se
však do té doby / jak řekl jsem / hostem mým zůstaň
